Článek
Byl to zas jeden z těch dnů, kdy mým sedmnáctiletým synem, trpícím diagnózou Aspergerova syndromu zmítaly úzkosti a deprese. Tyto stavy vznikají z podstaty samotného problému v oblasti poruchy autistického spektra. Tito lidé špatně dešifrují různé sociální situace, interakce s okolím, nonverbální komunikaci, zkrátka běžný život ve společnosti. Takové chvíle mívají trojí řešení: buďto to spolu rozpovídáme, rozebereme, vykomunikujeme, nebo zaúřaduje medikace, a nebo to jistí záchranka a cesta do Bohnic, kde se Izáka vždy ujmou na naší staré známé osmadvacítce. Pan primář Považan je takovým naším ostrovem jistoty. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, kolikrát za život budu tuhle psychiatrickou nemocnici Bohnice velebit. A to především díky primářovi Považanovi a jeho schopnosti rozumět dětem s poruchou autistického spektra - Aspergerovým syndromem.
Sanitkou to končí ve chvíli, kdy se k úzkosti a depresi přidruží i agresivita, psychotické projevy, sebevražedné myšlenky i samotné suicidální pokusy chtít odejít z tohoto světa. V tu chvíli nemá smysl čekat na zázrak, nebo se domnívat, že svým mateřským přístupem a snahou něco zmůžu. Nezmůžu. A je nutné a především úlevné si to přiznat. Svého času, když bylo Izákovi asi devět let, jsem se na jedné z kontrol u našeho ambulantního psychiatra, velmi zkušeného pana profesora, rozpovídala o tom, co všechno mám v plánu jako maminka udělat, jak mám vše podchyceno a tzv. ošéfováno, jak svým úsilím a láskou vše dáme. Tehdy se na mě pan profesor shovívavě usmál a pravil: „Mladá paní, Vy už to moc nevytrhnete.“
To, co mě v životě drží nad vodou je smysl pro humor. Proto mě profesorův komentář na první dobrou rozesmál. Byl to takový ten smích s pláčem na krajíčku. Pro někoho by slova pana profesora byla zničující, pro mě naopak osvobozující a když ve finále dodal, že skálu nemám šanci odtlačit, jen snad lehce zbrousit, byla jsem mu nakonec i vděčná za sdělení té syrové pravdy. Rodič se musí snažit, musí situaci řešit - to ano, ale není v jeho moci zvítězit nad tím. A tak se za pochodu vždy hasí a řeší, co řešit jde a pokud nejde, nastoupí „bohničáci“ - díky Bohu.
Samozřejmě, že je skvělé, když se zadaří ta lepší možnost, kterou výše uvádím a tou je varianta takové nějaké rodinné terapie, kdy je ještě možné s Izákem vést debatu a ještě se dá ledacos vykomunikovat. Jsou to rozhovory „na dřeň“, kdy jde stranou egoismus, osobní uraženost na to, co vůči vám může v takových chvílích Asperger vypustit z pusy ( a že to bývají perly a vulgarity nejtěžšího kalibru) o tom není třeba obsáhle referovat. To je prostě realita některých nositelů Aspergerova syndromu. Jenom absolutní přijetí, otevřenost, krajně upřímný přístup a důvěryhodnost - to všechno jsou nutné podmínky, vedoucí alespoň částečně ke konstruktivní debatě ve stadiu, kdy už Asperger mele z posledního. (To, že jeho matka také, dodávám jen pro dokreslení celého obrazu).
A tak jsem se jednou během takového rozhovoru dověděla: „Mami, já bych chtěl bejt lehkej kluk.“
Lehkej kluk. Bylo to jeho téma, které se ovšem hluboce dotýkalo i mě samotné. Už když na tu strunu lehkosti brnknul, jsem tušila, o čem bude řeč. Cítila jsem, že půjde o lehkost bytí.
Lidé s Aspergerovým syndromem bývají velice chytří. Někteří mají velký zájem o život, který se kolem nich odehrává, ale díky oné poruše autistického spektra (PAS) jsou doslova jako mimozemšťané, kteří v oblasti sociální komunikace selhávají. Jejich nervová soustava bývá velmi rychle přetížena, protože tzv. „nevypouštějí“. Laicky vysvětlím:
Běžný jedinec, aby nezešílel s přemíry vjemů, které nám život v každodennosti skýtá - vypouští automaticky to, co pro něj není důležité. Je to takový samovolný, přirozený proces mozku. Lidé s autismem to tak ale nemají. Jejich porucha to neumožňuje. Zaznamenávají úplně, ale úplně všechno, s čím se během dne potkají, uslyší, uvidí, prožijí. Do posledního detailu.( Dokážu se nacítit a jsem si jistá, že to musí být k zbláznění se). Žít neustále v takovém stavu musí být zničující. A do toho všeho jejich uvědomění, že právě v oblasti sociální, která skýtá nepřeberné množství situací, tváří, mimiky - výrazů obličeje, množství slov, vzájemných interakcí, zvuků, slov… často vůbec nerozumí, protože si to všechno vykládají trochu jinak. (Nutno ovšem podotknou, že bývají momenty, kdy oni samotní vidí situaci mnohem pravdivěji, než ti, kteří náleží k většinové populaci. A to bývá velké téma k zamyšlení). I proto mnohdy dochází k totálnímu vyčerpání jejich nervové soustavy a na řadu přichází hospitalizace v psychiatrické léčebně. Vrátím se k lehkému klukovi.
A tak Izák zatoužil býti volným. Být lehkým klukem. Připadá mi to přirovnání moc milý. Uvědomil si, že i přes svůj zájem o svět, chce být prost toho všeho neustálého pitvání světa a života, neustálého nálepkování, projevování názoru, bití se za svůj subjektivní pohled na život - tzv. můj názor, atd., atd. Zkrátka odmítá to, co v podstatě neustále děláme My - většinová společnost. Až jsem se před ním zastyděla.
Ano, vždyť to jsem já. Od svého raného mládí neustále něco pitvám. Vytvářím si svůj názor, na všechno mám svůj pohled, ke všemu se vyjadřuji, mám své politické přesvědčení, pro které jsem ochotna ztratit i blízké, jsem plna těch nejtěžších témat, která toužím uchopit, pojmout a vyřešit… a možná bych nejradši i pánu Bohu fušovala do řemesla. Tvl. Dyť ten kluk to vidí správně. Nechce nic jiného, jen žít. V lehkosti a pravdě. Bez nálepkování, bez neustálého vyjadřování se a vymezování proti někomu a něčemu. Protože právě to nám brání prostě žít.
Najednou jsem se viděla na naší slavné vlastenecké scéně, kde jsem strávila rok a půl svého života. Místa, kde jsem zpočátku byla velmi šťastná, ale po jisté době jsem vycítila, že místo radosti, vnímám nesnesitelnou tíhu. Že mi vlastenectví, které ve mně stejně už bude navždy, bere lásku ke světu. K obyčejnému životu. Že už nechci lidi dělit na libtardy a dezoláty, naříkat nad světem, který by měl šlapat jinak. Najednou jsem si díky Izákovi zase vzpomněla na slova těch největších duchovních mistrů: žít jako pozorovatel. Nikoho a nic nesoudit, vzdát se všech soudů. Nebýt ničím a přitom vším. Ano, pak teprve mohou být nastoleny podmínky pro tu „Izákovu“ lehkost bytí.
A tak nezbývá, než poděkovat vlastnímu synovi za lekci a nádherné zrcadlení, poděkovat tomu něčemu nad námi, co mi dalo sílu odejít od vlastenců a od politikaření obecně a učit se té lehkosti bytí, ve které se ukrývá skutečný život.
A jestli chcete dnes opravdu trochu odlehčit, dejte si se mnou tuhle fajn hudební záležitost:
https://youtu.be/DQJVkEMs6Rk?si=vMvePebQmH0ihuNM
