Článek
Až do mojí padesátky, kterou jsem oslavila loni v listopadu, jsem já osobně od svých šestnácti let byla schopna pít jenom kafe s cukrem a mlíkem. Hovoto, tečka. Přes to vlak nejel. Hořký, nebo teda to Josefovo „suchý“ kafe nebrat. Ochutnání hořkýho kafe byl pro mě hnus. A jak tak poslouchám svý známý kafaře, co si do kafe taky rádi nacpou cukr a mlíko, nebo smetanu, tak mluví podobnou řečí: hořký kafe nepozřu.
Ale já už jó. Už v tom jedu a hlásím - bomba!
Teda až po dvou měsících pravidelnýho „přeučování se“. Ale stálo to za to. A proč jsem do toho šla? No, protože přechod. Tak, a je to venku. A bylo nutný něco změnit, protože kila šla nahoru a představa, že doba štíhlý paní by mohla bejt v tahu, mi moc pod nos nešla. Mám ráda zlatou střední cestu, nepotřebuju se cejtit jako dvacítka, todle honění dávno zašlých let a hraní si na mladice mě nebere a necítím ani důvod, ale kilča nahoru prostě nepotřebuju. A hlavně: prej cholesterol a kdesi cosi. A tak jsem přemýšlela, co změnit. Zvolila jsem to kafe.
Když si vezmu, že jsem vypila za den tři hrnky rozpustnýho kafe, plnýho cukru a suchý smetany, nebo mlíka - tak mám za to, že je to blbě. A že měli naši a i ten Josef vod Šumperka pravdu, když mi tenkrát říkali, že vlastně vůbec nevím, jak kafe dovopravdy chutná. A měli recht.
Dva měsíce mi trvalo, než moje chuťový buňky řekly - jó.
Byl to teda pro mě otřesnej proces. Už jsem se vůbec netěšila na to svoje kafíčko. Na ten vcelku zbytečnej, ale fajn zlozvyk. „Suchý“ (hořký) kafe mi vůbec nechutnalo. Snažila jsem z toho vybruslit zkoušením umělýho sladidla - sacharin, nebo dnes moderní přírodní sladidlo stevie. Ani jedno, ani druhý. Sacharin jsem vnímala zvláštně nepřirozeně a Stevie taky nic moc. Aspoň pro mě. A tak jsem to zkoušela dál. Prostě si na to suchý kafe zvyknout. A proč vlastně? Proč se na něj nevybodnout úplně? Nooo, toť otázka. Možná proto, že člověk touží aspoň občas po spočinutí v klidu a v nějaký „meditaci“. Ať už se to někomu líbí, nebo ne - je to tak. Hledáme si chvilky klidu a spočinutí se sebou samým. A třeba to kafe je takovej moment. Odedávna. A pořád slyším bráchu: uvidíš, až si zvykneš, tak potom nepochopíš, jak sis to vopravdický kafe mohla tolik let kazit cukrem a mlíkem.
Týýý brďo, je to tak. Dva měsíce odříkání utekly a já tu sedím u ranní kávičky, černý jako bota a hořký tak, jako bejvá vobčas život. Ale je dobrá. Odhalená. Čistá. Upřímná. Nezprzněná. Svá. Pravá. Jako opravdová láska? Hmm..
A to je konec ranní ódy na jedno moje moc dobrý obyčejný ranní kafíčko.
