Článek
Kuba byl Izákův kamarád ze základní školy. Tato základka se skládala z běžné základní školy a školy praktické a speciální. Izák navštěvoval tu běžnou, Kubíček praktickou. To, co kluky spojovalo je autismus, kdy v případě Izáka se jedná o mírnější formu - Aspergerův syndrom a u Kuby se jedná o autistické rysy, bohužel navíc ještě s lehčí mentální retardací. Dalším společným prvkem, který je od samého začátku spojoval je enormní zájem o dopravu, jízdní řády, cestování a zkrátka vše, co toto téma obnáší. Už v září, kdy se tehdy v první třídě poprvé ve škole uviděli, je spojila právě tato záliba, která trvá dodnes, kdy už budou kluci pomalu dospělí.
Dnes už se ale spolu nevídají. Od puberty začal být Izák na Kubu dost nepříjemný, až mi toho kluka bylo líto, protože bylo vidět, že má Izáka rád, ale bylo nutné respektovat důvody, které vedly Izyho k tomu, že už s Kubíčkem nechtěl být. Byla to jeho lehčí mentální retardace, která později, kdy už kluci dorostli v pořádné chlapy, brzdila jejich vzájemnou komunikaci. Kubík se projevoval v rámci svého nastavení, mnohdy byla komunikace s ním jednodušší, což bylo ale pochopitelné směrem k jeho diagnóze a celkovému nastavení, ale Izák, bohužel, s rozvojem také své diagnózy míval stavy, kdy byl depresivní, úzkostný i nervní a Kubovu bezprostřednost, občasnou neomalenost, jednoduchost a dětinskost prostě nezvládal. Vždy, když od nás Kubíček odcházel, tak mi Izák řekl, že ho má rád, ale že se z něj cítí vyčerpaný a nedává to. K mojí lítosti bylo nutné citlivě Kubíkovi říct, že si na chvíli budou muset dát pauzu, protože mi ho bylo opravdu líto, jak byl Izy kolikrát na něj nepříjemný. Právě v tyto momenty se projevovala disharmonie v jejich mentálních úrovních.
Co se týče mě, tak mě to dodnes trochu mrzí, protože Kuba byl jediný Izákův kamarád a já na jejich tandem moc ráda vzpomínám. Izák bral Kubíka na historické vycházky a ten pak u nás doma básnil, jak to bylo s Izym dobrý a že zase k nám rád přijde. Jezdili spolu vlakem a jejich znalosti jízdních řádů a tras byly opravdu obdivuhodné. To bývá u lidí s poruchou autistického spektra společné. Mně osobně Kubíček vždy udělal dobrou náladu svou bezstarostností, veselostí a nekomplikovaností. Když jsem ale kolikrát slyšela z Izákova pokoje, jak s přibývajícím věkem zůstává Kubík hodně dětinský, zároveň i sem tam neomalený a vlezlý, tak mi postupně docházelo, že vyvstane mezi nimi, tedy hlavně Izákem, problém. To, co jsem já jako matka považovala za prkotinu, bral Izák příliš vážně. Bytostně se ho například dotýkalo, že mi Kubík leze do tašek s nákupem, když jsem přišla domů z obchodu a kluci už tam byli. Kuba měl chování malého chlapečka, co se těší, že něco dostane a popřípadě do těch tašek sám i vleze. Mě to rozesmávalo a Kubíka jsem vždy taktně usměrnila. Izák byl ovšem drsnější. Neopomněl zabručet, že Kuba je „drzej hajzl“. Postupem času byl Izák na Kubu pro jeho opožděnost ve vývoji víc a víc protivný, až se jejich cesty definitivně rozešly.
Tím, že jsem si vždy přála dva syny (ale později, kdy se Izákova diagnóza vykrystalizovala do opravdu velkého problému, jsem ze svých plánů, možná i ke škodě, ustoupila), byla pro mě častá přítomnost kluků u nás doma milá. Kubík, na rozdíl od Izáka, netrpěl úzkostmi a depresemi, nevedl sebevražedné řeči, nebyl tak vážný a smutný. Vždy s vysmátou tváří hlasitě od dveří volal - Dobrýýý dééén a když mě někdy při tom nazval „paní Izákovou“, tak jsem se nemohla nesmát. Ráda jsem pak oba viděla u stolu, jak do nich vždy s velkou chutí padá oběd. A tady už jsem u podstaty dnešního příběhu.
Kubíček moc rád jedl. Nebyl vybíravý, chutnalo mu všechno a byl takový vděčný strávník. Zaujalo mě tehdy, že ve chvíli, kdy dostal talíř před sebe, vytvořilo se kolem něj takové zvláštní ticho. Kuba, když jedl, tak se celý bytostně ztišil. Na rozdíl ode mě a Izáka, kteří u stolu neustále na sebe mluvíme, komentujeme, řešíme. Kdepak Kuba. Ten byl při jídle ve svém tichu, které bylo velmi osvěžující zkušeností, něčím velmi příjemným, až si troufám říct - meditačním. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak moudrá byla rada našich babiček, které nám od dětství vštěpovaly ono známé: když se jí, tak se nemluví. Nemyslím si ale, že Kubík měl něco vštípené a naučené. On to měl zcela v sobě přirozeně. Vzpomínám si, že jsme se oba dva, já i Izák, kolikrát nechali tím Kubovým tichem u stolu vést. Kdo by to byl řekl, že právě Kubíček nás dovede do stavu, o kterém krásně píše duchovní učitel Eckhart Tolle ve své knize „Ticho promlouvá“. Ten stav, kdy jsme tehdy jedli a mlčeli byl stavem vědomé přítomnosti, ke které vedou člověka všichni velcí duchovní mistři.
„Hledejte spiritualitu v každodennosti“ - to je ta věta, rada a cesta duchovních učitelů, která mnou rezonovala, ale její skutečný význam mi pomohl pochopit až teprve Kuba.
Jaroslav Dušek v některém ze svých pořadů řekl, že mentálně postižení lidé přicházejí kolikrát do našich životů jako světelné bytosti a já jen potvrzuji, že ten zvláštní pocit ticha, které k nám v ty dny společného stolování promlouvalo, bylo důkazem tohoto Duškova konstatování. Od té doby, co k nám Kuba už nechodí, už zase meleme s Izym u stolu pantem o sto šest, ale čas od času si na ten pocit oba vzpomeneme.
Na závěr trochu odlehčím, ale u jídla zůstanu. Jsem milovník parodie a svého času jsem si moc ráda poslechla „Těžkej Pokondr“.
Tak příjemný poslech.
https://youtu.be/FQrjRuW-StU?si=h1MDp_kxYxQGO1Lw
