Článek
Polívka. Obyčejná polívka. A přitom mě nejenom zasytila, ale i poučila. Ne nadarmo radí duchovní mistři: hledejte spiritualitu v každodennosti. Ta včerejší polívka mě nejenom zasytila uvnitř těla. Ona mě občerstvila i na duchu a to je pro mě pěkně poučná lekce.
Včerejší den byl pro mě od rána celkem nanicovatý. Venku kosa, Izák na letním pobytu (táboře) pro autisty referoval, že je zase nervní a že má chuť do něčeho třísknout. Taková info člověku fakt moc nepřidá a tak vůbec to byl celkově šedivý, pošmourný den. Jakýsi vnitřní neklid mnou od rána prostupoval a dokonce nezabrala ani studená voda v našem rybníku, kterou jsem si dala v rámci pokusu o otužovací restart. Kromě kosy jsem nepociťovala nic víc - tak bude pro mě zajímavé sledovat, co přinese otužování s několikaletou přestávkou do mého života tentokrát.
Na zahřátí je dobrá i polívka. Rozmrazila jsem tedy polívku, kterou jsem na mrazáku měla už víc, než půl roku. Obyčejná zeleninová polívka, ze které se kouřilo, když jsem k ní s otrávenou náladou usedla. „Nepoddávejte se svým pocitům“, slyším uvnitř, ale zrovna včera mě válcoval takový útlum, že mi to bylo tak nějak úplně fuk. Pomalu jsem začala ochutnávat polívku.
Bez valného zájmu, otráveně, mechanicky a bezmyšlenkovitě konzumuji polívku.Vnímám její horkost, tou známou chutí zeleninového vývaru se nechávám prostoupit a prostě jen tak se momentálně ani v myšlenkách nevěnuji ničemu jinému, než té polívce. Až mě zarazilo, jak nezvykle pomalu si počínám. Po několika lžících si začínám uvědomovat malou změnu ve svém nastavení. Jako by s každým vnímaným polknutím a vůbec celkově naplno vnímaným celým procesem konzumování té polívky odplouvala moje protivná nálada, kterou jsem už od rána měla. Až mě pobavil fakt, jak je mi ta polívka v tu chvíli milá. Začala jsem si ten pocit užívat. V tichosti, v pomalém tempu, v náznaku malého rituálu, ve vůni, chuti a horkosti polívky jsem najednou spočinula v něčem, co připomínalo meditaci.
„Hledejte spiritualitu v každodennosti.“ Tahle poučka mě napadla, když už bylo po všem. Kdysi dávno jsem ji zaslechla v jednom videu na duchovní téma. Vzpomínám si, že mi to bylo velmi sympatické, vnitřně jsem cítila, že je to pravda, že meditace, aby byla opravdu meditací a byla přínosnou a ne jen hrou na něco, musí stát na něčem velmi přirozeném. Jen jsem si ji stále nedokázala do běžného života vkomponovat.
A dnes, prostě jen tak, u talíře pitomý polívky, pociťuji ten zvláštní klid, to ticho, které promlouvá a o kterém mluví Eckhart Tolle ve své knize. Ta polívka, ten proces náhlého ztišení se byl nesmírně očistný a ozdravný. Byl to akt milosti, kdy člověka obstoupil pocit jednoty. Měla jsem chuť se v tom pocitu koupat. Vnímat naplno, dokud nezmizí.
Možná, že naše babičky dobře věděly, proč nám kladly na srdce, že u jídla se nemá mluvit. Je dost dobře možné, že pokud by člověk každé konání ve svém životě - i to nejobyčejnější - realizoval vědomě, byl by svědkem zázraku, který tu vždy byl, je a bude a jen trpělivě čeká, že bude námi objeven.
Polívka, jako nebe na zemi. :-)
(Hezky mi sem dnes ta písnička sedne).
https://youtu.be/6gq_1QTXWF8?si=YYBIRGlNifp2kQEW
