Článek
Kdysi jsem v jednom ze svých blogů napsala, že děti bývají oběťmi svých rodičů. A ty rodiče zase svých rodičů. A tak pořád dál a dál. Bůh ví, do kterého kolene. Rodiče si často do svých dětí projektují své vize, nenaplněné ambice a představy, svá přání, sny, potřeby. Mívají dojem, že jen oni vědí, co je pro jejich děti to správné, to pravé, to důležité, protože jsou to zkrátka jejich rodiče. A ty vždy vědí. Samozřejmě nejlépe. Co na tom, že jejich dítě cítí, nebo chtějí něco úplně jiného, milují něco jiného, přejí si něco jiného, potřebují něco jiného, spatřují štěstí v něčem jiném…
Vymanit se ze spárů rodičů nebývá věcí jednoduchou. Ne vždy přijde na svět jedinec natolik silný, který dokáže razit svou vlastní cestu navzdory všem a všemu. Obrovské množství dětí bývá natolik okleštěno výchovou svých rodičů, že až v pozdějším dospělém věku a jsou případy, že až na stará kolena pochopí, že poslouchat rady mamá, nebo svého pantáty nebylo vždy na místě a v horším případě to bylo velmi ničící a zničující. Často si jako matka sebekriticky kladu dotaz, zda to nejsem i já sama, která také ničí svoje dítě. S odstupem let bych svou úvahu na téma rodičovství nezměnila, ba co víc, přidružila se k ní další zamyšlení, která později nastíním.
Konzervativci jistě nyní zuří, pokud čtou má striktní konstatování. Ale možná se čílí právě proto, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Vždyť jsou to právě konzervativci, kteří svým pohledem na život a svou životní filosofií nastolují to zmiňované rodinné ovzduší, kdy se mnohdy z dítěte stane loutka v rukou těch, kteří to přeci myslí dobře a které je třeba bezmezně ctít. A tady se pozastavím.
Kladu si dotaz: proč jsem se před sedmnácti lety chtěla stát maminkou? Jaký byl motiv?
Chtěla jsem milovat a starat se. Chtěla jsem nést odpovědnost za své rozhodnutí. Tečka. Moje dítě se nenarodilo proto, aby cítilo povinnost naplnit matčiny vize. Žádné dítě tu není od toho. Jeho povinností a cílem jeho života by mělo být nalezení svého místa a poslání tady na zemi. To je ideál, ke kterému se upínám. A mou povinností je jej k tomu vést. Projít cestou trnitou, napravovat vlastní chyby vzniklé z vlastní chybující podstaty, permanentní sebezpytování a co je nejdůležitější - neustále s dítětem komunikující.
A tak jednou přišla na svět Ruth. To už je dávno. Nejdřív přišel na svět můj syn Izák a až za ním Ruth. Ruth - to je kamarádka. V hebrejštině křestní jméno Ruth znamená - přítelkyně. Prostě kamarádka. Moje Ruth vznikla v mé představě. Víla Ruth. Víla, která se zjevuje a pomáhá tam, kde je potřeba. Zvláštní bylo to, že jsem tehdy před lety vůbec netušila, že Ruth opravdu znamená - kamarádka. Něco uvnitř mě toužilo pojmenovat mou vílu jménem Ruth. A Ruth je tu pro Izáka. Probouzí se ve mně, když je nejhůř. Vede nás oba, abychom se na té cestě životem neztratili. To díky Ruth jsem pochopila, že maminka = kamarádka. Ta, která pochopí, přijímá bez výhrad, spolupracuje, komunikuje, zabývá se, přemýšlí, pomáhá, chápe, ale i chybuje a zároveň ví, že ze svých výchovných chyb je potřeba se vždy poučit a hlavně: přiznat je vždy nahlas.
Konzultovat s dítětem svoje vlastní chyby je nádherně očistný proces. Dítě je parťák a nikoliv majetek. Je rovnocennou bytostí, v mnohém mnohdy chytřejší, než ti, kterým bylo naděleno na cestu životem. Dítě nás vnímá, ví o našich chybách - a jestli bych měla já sama říct, co je pro mě na procesu výchovy nejkrásnější - tak je to fakt, kdy ve chvílích, těch nejdramatičtějších, kdy člověk jede z posledního a kolikrát z huby vypustí kde co a výchovný postup zdá se být totálně down…si sedne, vyzve parťáka ke stolu a sám nahlas přizná, co udělal špatně a co mohlo být důvodem konfliktu v rámci soužití matka-syn. V tu chvíli v člověku úřaduje víla Ruth, která nabádá a mobilizuje síly k nastolení mírových jednání. A dítě je v tu chvíli tím největším darem, neboť vás pochopí. Okamžitě a bezvýhradně. Podílíte se společně na vzájemném procesu soužití člověka s člověkem. Na vzájemném neustálém učení se. Hledání nás samotných prostřednictvím našich dětí. Vždyť ony k nám přichází jako pomoc a dar. To je potřeba pochopit, uvědomit si. Procítit a prožít.
A teď k tomu dodatku o kterém se zmiňuji na začátku a který se po určité době k mému zamyšlení na téma rodičovství přidal:
Všichni jsme v současné době svědky celosvětové revoluce v té tolik diskutované genderové otázce. Mnohdy se nám věci s tím spojené nemusí pozdávat, konzervativci šílí, rvou si vlasy z hlavy, dále dochází k totálně novátorským pojetím rodičovského modelu - otec, matka. LGBT je někým přijímáno s radostí, někdo se děsí, konzervativci bijí na poplach, milovníci starých pořádků vidí svět se v prdel obracet.....Jaký je můj osobní postoj?
Nemyslím si, že vývoj lze zastavit. Ať už se to někomu líbí, nebo ne. To, co já osobně vítám je svoboda v ohledu pochopení člověka v jeho nejosobnějším, lidském projevu. Přijetí, pochopení, solidarita. Konec tabuizování a oplakávání přírodních zákonitostí v člověku v rámci jeho lidského založení a sebeprezentace. Konec schovávání se sám před sebou, před svým okolím, před svými rodiči. Dnešní rodiče budou vychovávat své děti jinak. Někdo lépe, někdo hůř....., ale jedno se mění zcela zásadně: na problematiku kolem genderu a s tím spojenou hlubokou lidskou otázku už není a nebude nikdy nahlíženo jako na ostudné téma, držící se doma pod pokličkou, nutící jedince myslet si o sobě, že selhali, či zklamali své rodiče - a obecně současný rodič dostává šanci vést své dítě v otevřenosti, v solidaritě, opravdové lásce a v přátelském společenství lidí, kteří se učí chápat, že to nejcennější, co svému dítěti mohou na cestu životem předat je pochopení a přijetí za všech okolností.
