Článek
Jsou chvíle, kdy je člověk v rozporu se sebou samým. Hlava rozumuje, argumentuje, komentuje, často lamentuje, vymezuje se, pořád něco řeší a přitom to uvnitř člověka, kdesi kolem jeho srdce a uvnitř těla zpívá krásnou, tichou, pohodovou, všeobklopující melodií. A to jsou ty momenty, kdy si lze položit dotaz, čemu tedy vyhovět? Hlasu srdce, nebo rozumu?
Když takový dotaz položili svého času známému duchovnímu učiteli, Eckhartu Tolle, odpověděl naprosto jasně ve smyslu toho, že pokud je hlava v rozporu se srdcem, člověk tápe a neví, jak se rozhodnout, hledá tu správnou cestu - je pravda vždy uvnitř těla. Tedy v srdci, které napovídá jinak, než praví hlas uvnitř naší hlavy. A já už pár let vím, nebo spíše jsem procítila a prožila, že tak nějak to opravdu bude. Z celého srdce tomu úžasnému člověku, Eckhartu Tolle, za jeho učení o moci přítomného okamžiku děkuji.
Po dvouleté odmlce jsme s Izákem zase vyrazili na pražský Braník. Prožít sobotní parné odpoledne u Vltavy. Branická louka, kolkolem stromy, ráj pražských otužilců, místo, jehož rozloha pojme opravdu velké množství národa, toužícího prožít si krásu přírodního koupání, romantiky, krásné obyčejnosti v doslova ledovém sevření řeky Vltavy. V těchto místech je Vltava opravdu neskutečně ledová a oproti našemu stodůleckému rybníku Magoráku, milované retenční nádrži v pražských Stodůlkách, kterou jsme obsadili už před devíti lety a nedáme na ni dopustit, to je opravdu masakr. Vlézt na Braníku do Vltavy - to chce i v těchto současných „tropech“ trochu přemáhání. Ale ta krása, když to člověk riskne..... Bomba, paráda, neskutečný pocit na těle i duchu. Vždy, když razíme na Vltavu, cestou tramvají z Palackého náměstí, tak vím, že se mám na co těšit. Tu trasu z Palačáku miluju. Skýtá tolik možností k zamyšlení, k uvědomování si bohaté historie, souvislostí a krásy naší Prahy.
Podél Vltavy míjíme Vyšehrad, kubistický ráj pod Vyšehradem, ty domy stavěné v duchu architektonického kubismu, ryze česká to záležitost a národní chlouba, překrásnou známou podolskou porodnici - smělý secesní projekt s velkou historií, Podolí s jeho vodárnou a známým plaveckým stadionem, kde je to hlava na hlavě a já si vždy při pohledu na ty davy říkám, co tam kdo hledá za zázraky, když nedaleko se rozprostírá kus něčeho tak úžasného, jako je možnost setkání s řekou, stromy, přírodou, krásou, božským zdrojem. (Ale jak se říká: proti gustu žádný dišputát). Míjíme branické skály a pomalu se blížíme k zastávce Nádraží Braník. Pak už je to jen malý kousek k Vltavě.
Tak jsme konečně tady. Branická louka, stromoví, výhled na řeku, kiosek, různorodost lidí, jednotlivci, partičky, páry, rodinky, úžasní staří lidé, kteří mě pokaždé tady na Braníku dojímají, protože pohled na jejich vitalitu a obrovskou chuť žít mi vždy připomene, že stářím ten život nekončí. Jsou fascinující právě ti starší a staří lidé, na kterých je vidět, jak rádi jezdí na Braník a tráví tady své chvíle pohody. Jsou to pohodáři, ze kterých je nutné brát si příklad. Jsou tu plavkáči i nudisti. Mladí i staří. Ti jsou ale o pořádný kus dál a tato záliba tady na Braníku vznikla už hodně let zpátky. Je to taková ta neofiko nuda a i když já osobně nikdy nuda pláž nenavštívila a nemám potřebu ji vyhledávat, přesto fandím lidem, kteří mají tenhle způsob pobývání u vody a sluníčka rádi. Je to jejich styl a zaplaťpánbůh, když člověk ví, co chce a potřebuje. Letos je tu ale pro nás ještě něco nového. Lidé z Ukrajiny. Mám pocit, že jich je tu víc, než Čechů.
Na Braníku u Vltavy je slyšet ve velkém ruský jazyk lidí z východní části Ukrajiny a i ukrajinština lidí ze západu. Jsou tu rodiny s dětmi, party mladých lidí i jednotlivci. Ve velkém se griluje, snad každá partička má svůj malý gril, zní z repráčků východní styl hudby, ať už zpívané v ruštině, nebo ukrajinsky. Nacházíme si místo poblíž a já jsem ráda, že se můžu zkusit nořit do vlastních pocitů a nálad uvnitř sebe - protože to bylo pro nás opravdu překvapením, že zrovna na Braníku bude takové množství lidí z Ukrajiny. Po okamžitém ledovém osvěžení v řece, kdy má člověk skutečně dojem, že ledové sevření klidné Vltavy, které bytostně prostoupí člověkem, působí až magickou mocí, sedám na deku, abych mohla sledovat cvrkot a dění kolem nás. Izák se rozhodne plavat o pořádný kus dál a byť jsem z toho trochu nesvá, mám radost, že i on je tu šťastný a tak raději znova zadržím v srdci všechny své obavy a s požehnáním, ať dá na sebe pozor a nemachruje jej pouštím do spárů mocné Vltavy. Já se ocitám sama v dění kolem sebe. Jsem v moci přítomného okamžiku.
Vnímám se. Pozoruji, jak mě dojímá rodinka, co vegetí nedaleko mě. Tři děti kolem pěti let, dvě pubertální dívky, jeden kluk max. sedmnáct, druhý něco po dvacítce. Příjemná paní s nimi, zřejmě maminka těch malých dětí. Při pohledu na ně mě napadlo jako už mnohokrát: ať už je to, jak chce, je dobře, že jsou tady, v klidu. Že je nikdo doma nezabije. Cítím se jako máma, která vnímá situaci srdcem. Koukám na toho asi sedmnáctiletého kluka. Má výrazné fialovorůžové plavkové kraťasy a stejnou barvou má obarvený i „ostrůvek“ na jinak blonďaté hlavě. Má jemné rysy, hezký kluk, který později, když odchází, bere na sebe teplákovku ve stejných růžovofialových barvách. Okamžitě, když jsem ho tam uviděla mě i směrem k němu obestoupilo něžné dojetí a zamyšlení:
Ukrajina je známá svým častým nekompromisním přístupem vůči gayům. Praktiky některých odpůrců LGBT tam bývají děsivé: odchytit gaye, izolepou „přivázat“ k pouliční lampě, mnohdy i zmlátit. Ponížit. Barbarství na denním pořádku. Znova cítím náklonnost k těm lidem a znova se slyším zevnitř, jak říkám: zaplať pánbůh, že tam nejste. Koukám na tu maminku, která zrovna řeší malinké bojůvky mezi těmi malými dětmi. Milé děti to jsou. Jeden roztomilej, malinkej, kulatější…se neustále domáhal pozornosti. Mluvili mezi sebou rusky. A zase se slyším: už v roce 2014 naše hlavní média vydávala články o tom, jak se ukrajinský režim chová často otřesně k rusky mluvícím Ukrajincům. Tedy nejen k ruské menšině na Donbasu, ale i k samotným Ukrajincům, kteří na východě Ukrajiny mluví rusky. (Dnes už se to ale nějak nehodí říkat…). Ležím v trávě na dece a vším ve mně cítím, jak moc jsem ráda, že možná poprvé v životě žijí ti lidé svobodně. Pozoruji ty děti. Někdy slyším, jak lidi říkají, že tady využívají Ukrajinci zdravotní péči. Chtějí rentgeny, vyšetření a kdesi cosi..... A co já na to? Na Ukrajině je neskutečná korupce. Za všechno si zaplať. Dávno před krizí na Ukrajině uteklo z té země několik milionů lidí, protože se v té bídě, režimu a zkorumpované zemi nedá moc žít. Takže já, jako žena a jako maminka říkám: rozumím tomu, že pokud například ještě nikdy dítě nějakých Ukrajinců nemohlo podstoupit náročnější vyšetření, protože na to rodiče jednoduše neměli peníze, aby někde něco podplatili a najednou je tu možnost podchytit případné onemocnění a je tu možnost uzdravení - tak vás chápu! Vždyť i já sama bych byla na jejich místě šťastná, pokud bych dostala šanci zažít o trochu lepší život, než byl ten, který jsem žila. Hlavně pro své dítě. A jak tam tak ležím, v lůně přírody a v moci přítomného okamžiku, který ve mně tak moc rozeznívá srdce a ženu, tak si najednou hluboce uvědomuji, jak moc bylo správné a očistné, že jsem odešla z naší slavné vlastenecké scény, která byť v mnohém koresponduje i s mým viděním politické situace, přesto víc bere, než dává. Ze všeho toho strachu o naši budoucnost, neustálého vlastenecko-politického pachtění, předjímáním hrůz a katastrofických scénářů se ze života člověka pozvolna vytratí schopnost žít tady a teď svůj vlastní život a prožívat lásku, sounáležitost a solidaritu člověka s člověka, ať už je kýmkoliv, kdokoliv a odkudkoliv.
(Zdroj: 13.8. 2014 - zpravy.aktualně.cz Svědci: Ukrajinská armáda je jako dobyvatel. Pálí i do škol)
