Článek
Budu jí říkat Anička, i když si nejsem vůbec jistá, že se ta žena jmenovala Anna. Lidi toho napovídají. Ale u Aničky tedy zůstanu. Pro nás, holky z Magoráku, je to jednou provždy Anička.
Když jsem zhruba před dvěma lety byla zase po nějaké době na návštěvě svého synka na dětském oddělení psychiatrické nemocnice Bohnice, rozhodli jsme se ten den, že si uděláme malou procházku tím krásným parkem, ve kterém je léčebna umístěna. Kdykoliv Izáka v těch místech navštívím, pokaždé si uvědomím, jak mocnou silou na člověka ten prostor působí. Je to na celý jeden pořádný článek o velké slavné historii tohoto psychiatrického ústavu, který v době Rakouska-Uherska patřil spolu ještě s ústavem vídeňským k největším a nejmodernějším. Obrovský respekt, úcta a co nejsrdečnější poděkování náleží architektu Václavu Roštlapilovi, který kromě Strakovy akademie, Akademie výtvarných umění v Praze je autorem právě psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích i ve Vídni. Respekt spojený s pokorou a dojetím mě jímá pokaždé, kdy se v areálu bohnické psychiatrické léčebny ocitám. Naše pravidelné návraty, které se týkají Izákovy diagnózy Aspergerova syndromu bývají zpestřeny právě bohnickým areálem - parkem plným klidu, nádherných stromů, keřů, romantických, až tajemných zákoutí, starobylých pavilonů a oblíbené cvičné kavárny s názvem „V. kolona“, která architektonicky navazuje na známe divadlo Za plotem, na kterém se rovněž podílel geniální Václav Roštlapil. Málem bych zapomněla na kostel sv. Václava, jehož autorem je také právě Roštlapil. Zmiňovaná kavárna je naše milé místečko, kam se během návštěvy, pokud Izák dostane vycházku, moc rádi vždy vydáme. Stejně jako ten den před dvěma lety, kdy jsme potkali v léčebně poprvé Aničku. Později jsme ji tam potkali ještě několikrát.
Tu vyšší černovlasou ženu kolem třicítky nebylo možné si nevšimnout. Bývala vždy docela výrazně nalíčená, obarvené havraní dlouhé vlasy jí vlály během typické její rychlé chůze, s mírně nahrbenými zády. Bylo to období letních prázdnin a počasí bylo nádherné. Anička měla pokaždé na sobě jiný letní model a bylo vidět, že na minišatech si opravdu zakládá. Mívali jsme na ni štěstí, to léto jsme se u Kolony vždy srazili. Tehdy jsem ještě netušila, že jí budu říkat Anička. To až mnohem později.
Na Aničce byla patrná hyperaktivita. Chodila opravdu hodně rychle, pořád jako by byla v poklusu, hlasitě se zdravila na cestě s kolegy - pacienty, které potkávala poblíž Kolony a bylo vidět, že i ona si nás s Izákem zapamatovala. Někdy jsem se musela v duchu i pousmát, jak pořád něco vehementně řešila, přebíhala, diskutovala a tak razantně rychle chodila. Mívala jsem i dojem, že občas po svých známých mezi pacienty něco „somruje“. Opravdu. Jiný termín k tomu, co Anička občas vyzařovala, mě nenapadá. Celkově by člověk na první dobrou řekl, že je ta holka prostě střelená. Zároveň něčím sympatická a milá. Vzpomínám si na moment, kdy jsem si uvědomila, že to je hodná holka.
Seděli jsme ten den na zahrádce v té naší oblíbené kavárně. Chvíli po nás přišla parta mladších pacientů, ale už z řad dospělých. Skládali se po koruně mezi sebou, že si dají něco k pití, ale zdálo se, že peněz moc nemají. Od stolu jsem si je prohlížela a najednou jsem v sobě pocítila k těm velkým dětem takovou tu mateřskou náklonnost, spojenou se soucitem k jejich psychickým obtížím a osudu, ať už to jsou závislosti, nebo různorodá psychická onemocnění, nebo v horším případě obojí dohromady. Když má člověk sám psychicky nemocné dítě, tak ví. A když jsem je tam tak viděla, jak se korunu po koruně chtějí na něco složit, tak jsem vstala a něco jsem jim k tomu skládání přidala. Měli radost a my s Izákem také. Kde se vzala, tu se vzala - po chvilce se objevila Anička. Jedna dívka z té omladiny jí pošeptala, že jim paní přispěla. (Počítala jsem s tím, že Anička si taky přijde.....). Ale nepřišla. Podívala se na mě od stolu. Usmála se na nás a řekla: paní je hodná. A vypařila se. Byly pak dny, kdy jsem Aničku v areálu léčebny viděla zamyšlenou. Byla smutná a bez energie. Jako druhá strana téže mince. A příště zas ta známá a rychlá nahrbená chůze v pantoflích, kdy kolem nás prosvištěla s igelitkou v ruce a ještě za chůze s úsměvem zdravila. To bylo poprvé od toho setkání v Koloně, kdy nás začala zdravit. Jednou jsem ji sama od sebe ráda přispěla na něco k pití a ona pak při další návštěvě, když nás uviděla v parku, tak přiběhla s bonboniérou a srdečně nabízela, protože měla narozky.
Je to už dva roky. Teď se mi to všechno vrací. Vzpomínka na Aničku. Chodím zas za Izákem a když vstoupím na půdu léčebny, jako bych Aničku všude viděla…
Tehdy Izyho po měsíci propustili a vlastně jsme ani netušili, jak to s Aničkou dál pokračuje. Prázdniny skončily, přišel podzim a už jsme zase žili svým životem. Podzim se přehoupl a já jednou v zimě potkávám tady v těch našich pražských končinách, před nákupním centrem - Aničku. Naši starou známou Aničku z léčebny v Bohnicích. Hodně se od té doby změnilo. Anička už neměla svoje dlouhé havraní vlasy. Měla na hlavě naraženou paruku ve stylu mikáda, které hýřilo všemi barvami. Byla ve tváři opuchlá a postávala v hloučku s podivnými existencemi. Fet, chlast, apod. Necelý půlrok na vzezření Aničky udělal své. Když se podívala mým směrem, dívala se jako by skrz mě. Pozdravila jsem ji, ale nepoznala mě. Připomněla jsem se jí, zmínila jsem Bohnice a Izáka. V tu chvíli si vzpomněla a stydlivě se usmála. Ten den se mě zaptala, jestli bych neměla nějakej drobák. Podle jejího vzezření a lidí, mezi kterými se pohybovala bylo jisté, že se po propuštění z Bohnic dostala na totální scestí. Koupila jsem jí v Tescu dvě piva v plechovce a od té doby jsem ji už nepotkala. Přesto nás osud ale ještě jednou spojil. U nás, na Magoráku.
Žijeme v jedné z pražských čtvrtí, ve které se nachází krásný centrální park. Mezi paneláky, v centrálním parku, jsou dvě retenční nádrže. Rybníky, z nichž jeden už dlouhá léta k mojí velké radosti využíváme k plavání. Já později i k otužování i zimnímu plavání. Milovaný rybník jsem pojmenovala na rybník Magorák. A důvod? Je to až tragikomické, ale tuto retenční nádrž začali navštěvovat nezávisle na sobě lidé s nějakou psychiatrickou diagnózou. Počínají mým synkem, který tam vlezl asi v šesti letech, po něm já - (nediagnostikována, ale co není, může být…), Helča s Toureťákem (tikové, neuropsychiatrické onemocnění), Jirka - čtyřicetiletý autista, jeho matka Liduška s generalizovanou úzkostnou poruchou, šedesátník schizofrenik Vlasta s kámoškou Danielou, která je permanentně v depce. Kdo tam, kdy páchnul, něčím byl žahlý. S Helčou jsme se tomu musely už smát a já pak před lety přišla s tím, že to bude náš rybník Magorák. Všichni ti lidé, kterých se to týká, jsou inteligentní lidé, kteří si umí ze sebe dělat legraci a přijímat svůj osud takový, jaký je, a tak se jich název Magorák nikterak nedotkl.
Chodívala jsem si tehdy brzy ráno každý den zaplavat. Někdy kolem sedmé ranní, v rámci venčení Skipouška, jsem si na Magoráku vždy užívala tu jedinečnou možnost plavání v podstatě pár kroků od místa bydliště. Jeden den tam se mnou byla i Anička. Já ji ale neviděla. Byla na druhém břehu. Sdělovala mi to pozdě odpoledne Helča, která tam chodí plavat až v pozdějších hodinách. Helča byla ten den hodně rozrušená, když mi hlásila, že k ní, když stála ještě na břehu, přišel „tajnej“ a ptal se jí, jestli nezná náhodou tady od rybníka tuhle ženu. Na fotce prý byla mladá žena s podivnými mnohabarevnými vlasy. Helča řekla, že ji nezná, ale dala detektivovi číslo na mě, prý bych mohla vědět víc. Kriminalista mi volal a já se dovídám, že ta žena z fotky byla dopoledne nalezena v našem Magoráku a ve vodě byla už od noci, kdy byla napřed znásilněna a uškrcena.
Ta mladá žena s barevnými vlasy se prý jmenovala Anička. Nevím. Později se o tom strašném případu napovídalo ledacos a já, kdykoliv vstoupím na půdu bohnické léčebny, jako bych Aničku všude viděla. Možná proto jsem o tom musela napsat. Abych vzpomenula a rozloučila se…
https://youtu.be/jR1gerSNTYk?si=Xtb9U0Fp6N4vq9B-
