Článek
Netrvalo dlouho a opět jsou tu Bohnice. Naše staré známé Bohnice. Přesněji řečeno: psychiatrická nemocnice Bohnice v Praze, oddělení dětské psychiatrie. Znova, nyní už po jednadvacáté se mého sedmnáctiletého syna ujímá oddělení 28 a pan primář Michal Považan, bez kterého si hospitalizaci nedokážeme představit. Je to jedna z posledních hospitalizací na dětském oddělení. Za půlroku bude Izákovi osmnáct let a už dnes se vyptává, kam že to bude patřit, až bude dospělý…
Poslední dobou stále před sebou vidím Izákovo dětství. Chvíli, kdy se narodil a co všechno se od té doby dělo. Jak jsme žili, o čem byl náš život. Až tragikomicky se musím dívat s odstupem na fakt, že se dětské oddělení psychiatrické nemocnice Bohnice stalo našim druhým domovem. Asi se mi tak děje proto, že už bude Izák brzy plnoletý a že to tak rychle všechno uteklo, až to ani nemůžu nějak všechno pobrat. A hlavně mě v koutku duše občas zabolí ta Izyho otázka - „kam budu patřit, až budu dospělej?“ Bohužel, Izák už dávno pochopil, že psychiatrická léčebna už bude čas od času zřejmě stálou štací jeho života a tím, že jeho diagnozu Aspergerova syndromu provází velmi často úzkostné stavy, které mimo jiné vznikají i z chorobného předjímání budoucích eventuálních skutečností, tak už nyní si opět vytváří obavy, kam ho v těch Bohnicích, když zas přijde propad a totální vyčerpání, šoupnou. Byť to může působit děsivě, i přesto si říkám: zaplať pánbůh za Bohnice. Izákova komplikovaná kombinace Aspergera s Tourette syndromem a ADHD by se bez hospitalizací zkrátka neobešla. A tak hned z kraje září jsme opět na místě. Izák už to nedával, down jsem byla i já a Bohnice to jistí.
Po pár dnech současné hospitalizace, kdy se Izákovi viditelně ulevilo, mi během návštěvy hlásil, že v noci přivezli chlapce, který s ním nastoupil kdysi do první třídy na jedné z pražských základních škol. Izák byl na té škole pouze do druhé třídy, neboť právě v osmi letech došlo k prudkému zhoršení psychického stavu a kromě první dlouhodobé hospitalizace na dětské psychiatrii v Motole a později i v Bohnicích bylo nutné hledat školu, která zajišťovala i třídy s menším počtem žáků a s možností individuálního přístupu k diagnostikovaným dětem. Když chlapce Izák jmenoval, hned jsem si vzpomněla. Tehdy o něm vyprávěl. Byli to tenkrát prvňáčci a vše bylo teprve ve vývoji. Jejich peripetie se jevily občas úsměvně a tak nějak neškodně. Co se týče Izáka, tak ten v době příchodu do první třídy diagnozu Aspergerova syndromu už stanovenou měl, u druhého chlapce, který se teď v Bohnicích vyloupl, tuším nic takového tehdy nebylo. Izák se nyní dovídá, že spolužák zdárně dokončil na té základce devítiletou školní docházku a nastoupil pak na střední hotelovou školu. Jen tak letmo jsem si nyní vybavila, jak mi maminka toho chlapce tehdy v první třídě řekla, že se mu děti od školky posmívají, že je při těle, že doma někdy pláče, ale že vždycky hlásí: jedinej, kdo se mi nesměje, je Izák. Byla jsem tehdy té mamince vděčná za tuto informaci, protože jsme v té době už měli s Izákovým fungováním ve škole dost starostí a každá pozitivní info v rámci sociálního projevu mého synka byla jako balzám na duši. Později to v tomto ohledu ze strany Izáka a dětí v kolektivu bylo stejné. Izák nikdy nebyl agresorem. Měl velké problémy v rámci přijetí pedagogického sboru a s častým nepochopením projevů jeho diagnozy, ale s dětmi do konfliktu nikdy nešel. I s přibývajícím věkem a i během hospitalizací v Bohnicích, co se týče kolektivu, nebyl nikdy tím, co proti někomu něco má. Jinak tomu ovšem je u jeho nového „kolegy“ na oddělení, tehdejšího malého chlapce, kterému se děti posmívaly, že je při těle.
Na dnešní návštěvě v Bohnicích se nestačím divit. A nejsem sama. Rozčarován je i Izák a v parku bohnické léčebny se mi svěřuje se skutečností, která rezonuje s jedním velkým tématem dnešní doby: LGBT.
Chlapec se šíří, jak bytostně nenávidí gaye a lesby. Nenávist prý z něj jenom čiší a dokonce se svěřil, že ho dost štve, že se v léčebně musí ovládat a potlačovat své emoce, neboť jsou mezi mladistvými na oddělení i transsexuálové a on se musí chovat slušně. Vyprávěl, jak každým rokem navštěvuje s podobně zaměřenými jedinci festival Prague Pride, hází po návštěvnících festivalu kameny, pobaveně vypráví, jak ani policie je nebyla schopna vyhmátnout - byť byla přivolána a ve finále sdělil, jak s partou zkopali dívku, o které věděli, že je lesbička. Po Izákově zastání se homosexuálních lidí chlapec prý zabručel: „nechtěj mě nasrat, tvl.“ Zde se pozastavím.
Od raného mládí mám velmi pozitivní vztah k homosexuálům. Od mého profesora zpěvu, přes kamarády v uměleckém oboru, až po svérázného strýce - gaye… Téměř neustále prostupovali mým životem muži - gayové. Společným prvkem jejich naturelu byl velký smysl pro humor. Byla jsem ráda v jejich společnosti, byli to přátelé, měla jsem vždy pochopení pro jejich úděl a i kolikrát obdiv a úctu k tomu, s čím se společensky museli a dodnes musejí potýkat. Je mylné se domnívat, že dnes už jsou pryč doby, kdy se proti gayům, lesbičkám i trans lidem vedla nenávistná kampaň. Byť je doba těmto lidem nakloněna, nenávist mnohých jedinců vůči menšinám je dána v každé době. Tedy i dnešní. Obecně mi je otázka a problematika různorodých menšin velmi blízká a už od dětství na toto téma s Izym mluvím. Několikrát jsem s ním navštívila festival Prague Pride, aby byl už v raném věku konfrontován s otázkou lidí jinak zaměřených a byl veden ke snášenlivosti, respektu a lásce k člověku. (Pakliže mi náš pan profesor v ambulantní psychiatrii hned z kraje na férovku sdělil, že co se týče Izákovy diagnozy v rámci autismu už to moc nevytrhnu…, tak i přesto je nutné - nevzdat to a hrát s kartami, které člověk má. A já vsadila na srdce. Na cestu tolerance, úcty, solidarity a pochopení.)
Chápu tedy, jaké rozčarování to pro Izáka muselo být, když se dověděl s jakou emocionální výbavou jeho bývalý spolužák do léčebny přichází a jak moc se jejich cesty ve vnímání daného problému rozcházejí. Je to hodně smutný příběh. Ať už chlapec do psychiatrické léčebny přichází z jakýchkoliv důvodů, jedno je už předem jisté: na zlobu medikace neexistuje. Jeden velký duchovní učitel řekl, že zloba je pouze převlečená bolest. Pokud to tak skutečně je a něco uvnitř mě s tímto výrokem velmi rezonuje, tak pak se lze domnívat, že ještě ale není všem dnům konec, že předpokladem k zastavení bolestí je vštěpování lásky už od raného dětství, mluvení s dětmi o světě, o lidech, hledání vzájemného pochopení a tolerance. Možná, že kdysi dávno tomu chlapci něco velmi mocného a bolestného zavřelo duši hned z kraje jeho dětského vývoje a jeho ventilování zloby vůči jedné sociální skupině je opravdu „jen“ ta převlečená bolest......
Závěr mého psaní zůstává otevřený. Nikdo z nás, rodičů, neví a netuší, jak to jednou všechno dopadne. Můžeme jen doufat a věřit. Chápat a milovat. Žít.
https://youtu.be/M_K2MHNZhKQ?si=qqJ9-RJCfpi7SFei
