Článek
Svého času pronesl Miloš Zeman výrok, který mě už tehdy zaujal. Ostrovy pozitivní deviace. Miloš Zeman svým výrokem mířil na lidi, dosahující nadprůměrných výkonů v různých odvětví lidského konání a jeho doporučením bylo - podporovat tato území. Mířil tím i na umělce. A směrem tím se dnes bude ubírat moje psaní.
Už několik dní mě provázela zvláštní touha sáhnout zase po čase k básnickým sbírkám našich slavných impresionistů. Vrací se mi Otokar Březina a Antonín Sova. Malíři slova, mistrné vyjádření dojmu, nálady, emoce. Obrovští mistři. Borci. Drahé mi bytosti. A najednou mě napadají všichni ti další, ti největší z největších básníků. Velikánů. Géniů slova. I všichni ti - „co se oddali, by svět po nich šlapal“, jak jsem kdysi napsala v jednom svém vyznání těmto svým láskám. A přesně o těch se dnes zmíním. Protože právě k nim mi dokonale sedí ten Zemanův úžasný výrok o nutnosti podpory ostrovů pozitivní deviace.
Ti, co se oddali, by svět po nich šlapal - jsou pro mě v pravém slova smyslu tzv. „prokletí básníci“. Skupina umělců, jejichž tvorba se dotýkala impresionismu, symbolismu, dekadence, až určití z nich zašli ve své upřímné zpovědi v rámci nastupující básnické revoluce - moderny - tak daleko, že byli řazeni mezi tolik diskutované prokleté básníky. Začalo to Francií. Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Artur Rimbaud… a třeba právě náš velký Karel Hlaváček. A pro něj tu dnes jsem.
Symbolista, dekadent, prokletý básník. Obrovský umělec, opouštějící svět v pouhých 23 letech. (V souvislosti s tímto faktem myslím na milovaného Jiří Wolkera, kterého tuberkuloza, stejně, jako Karla Hlaváčka, zabila ve čtyřiadvaceti.) Jsem v posledních dnech tak moc pohlcena všemi těmi slovy malujícími mistry nálad, pocitů a emocí… a především Karlem Hlaváčkem, že včera oznamuji Izákovi, že jedeme do Libně, na hřbitov, kde je Karel pochován. Zároveň se v pražské Libni i narodil a na domě je umístěna pamětní deska. Byl to den uctění památky jednomu z největších ve svém oboru. Poděkování a obrovská pokora. Za to, co světu předal. Ryzí, geniální umění a niternou lidskou zpověď.
Já zde nechci opisovat z encyklopedických faktů, které lze dohledat. Potřebuji nastínit to, co bylo tím momentem, kdy jsem si uvědomila, jak moc byl Hlaváček opravdový, velký a mistrný ve svém oboru. Bylo to asi takto za poslední dny:
Začalo to symbolistou Antonínem Sovou a jeho velmi známou básní „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy“. V tomto skvostu českého básnictví zní verš: proč jdete vadnout na můj sad. V symbolice myšleno: sad - jako život, žena - květina, která v květu mládí míjela toho, který ji miloval a až v pozdním věku přichází k němu, který už se rozloučil s přeludem lásky svých mladých let. Náhle však před ním ona stojí a je vyřčena - snad možná krutě, ale v kontextu celého díla velmi teskně vyznívající věta: proč jdete vadnout na můj sad… Jen pro vykreslení atmosféry díla dodávám, že v básni mimo jiné zní: rcete, kde jste tenkrát byla? Nuž rcete, čí jste jaro žila…
Jakožto ženská s padesátkou na krku a milovnice poezie musím konstatovat, že mě ony verše vzaly znova po letech za srdce. Nyní o to víc, když už si člověk ledacos prožil a teprve nyní může do morku procítit tu starou frázi: co tím chtěl básník říci?! Mně osobně sdělil Sova úplně všechno. A právě proto mohu opravdově a s čistým svědomím konstatovat: ano, impresionisté, symbolisté, dekadenti byli největší z největších. (Ale tak samozřejmě, byli tu další a další… síla našich dávných poetů je neskutečná, ale já právě v těchto dnech prožívám zmiňované impresionisty, symbolisty, dekadenty, prokleté básníky… zkrátka celou tu tehdejší obrovskou revoluci v umění a nastupující směry - tzv. modernu, která toužila po novém projevu. Toužila po bytostné opravdovosti vyjádření niterného pocitu, zážitku, dojmu, nálady…
Možná právě ve spojení s básnickou modernou tehdejší doby - konce 19.století - mi do hlavy vstupuje Zemanův výrok o podpoře ostrovů pozitivní deviace. Prokletí básníci byli géniové, jejichž duše musela býti nemocná. Nemocná ve smyslu obrovské touhy po vyjádření nejniternějšího osobního pocitu ve spojení s neskutečně velkým uměleckým potenciálem a duší často zatíženou obrovskou mírou vrozené či získané úzkosti, deprese a traumat, které by v tom našem současném světě psychiatr klasifikoval jako neurózu, depresivní syndrom, generalizovanou úzkostnou poruchu či různorodé poruchy osobnosti. A přesto patřili k těm největším, kteří v člověku dokázali probudit nitro. Tak moc barvití, teskní, emotivní a hlubocí byli. A tak od Antonína Sovy to už byl jen krůček k Hlaváčkovi. Šlo to ráz na ráz:
Sova se mě duševně zmocnil, až mě zahnal do knihovny. Po letech se motám v oddělení poezie, kde jsem bývala pečená vařená. Z regálu si beru do ruky knihu s názvem Čeští prokletí básníci, kde se dovídám daleko hlubší pojetí názvu „prokletý básník“. Já ale řeším v ten moment Sovu a jeho překrásnou báseň - Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. A jak tak obracím listy, kouká na mě Hlaváček. Ale ano, znám ten pocit z jeho symbolistického díla „Hrál kdosi na hoboj“…, ale zase: čím víc člověk prožil, tím víc to jde na dřeň. Už po několikáté v životě mě napadá, proč jsou školní osnovy tak prapodivně nastaveny, že se taková díla musí žáci biflovat zpaměti už na druhém stupni základní školy a pak na střední, když absolutně nemůžou takové děti pochopit, co vše se ukrývá v těchto světových dílech, při nichž ti největší z největších doslova a do písmene umírali. Vždyť dobové texty dokládají, že třeba právě Karel Hlaváček trpěl neustále nouzí a hladem, později onemocněl tuberkulózou a záhy umírá. A to se dnes omezím pouze na Hlaváčka a jeho tolik bolestný osud. Ale zpět k jeho básni - „Hrál kdosi na hoboj“.
Ta báseň do mě promlouvá a způsob Hlaváčkova psaní, jeho technika se dotýká jemných nervů. Jen malinká ukázka ze závěru: Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou…
Je v tom smutek, tesknota, nedůvěra, zmar, tíseň, bolest… A mistrnost. Vždyť v té malbě slovy: …jsou, vždy zhasnou, uplovou…, čím víc si tuto pasáž pomalu, velmi pomalu opakuji, tak něco cítím. Zvláštní energii…, až se mi zatočila hlava, ta zvukomalba, hra se slovem, s melodií…, to bylo mistrovství symbolistů, impresionistů, prokletých básníků. Probudit dojem, náladu, emoci… A mně se v té knihovně zatočila hlava. Tak nějak zvláštně. Jako by se v mých nervových receptorech, umístěných v mozku počaly spouštět jemné procesy všech těch chemických látek v nás obsažených. Možná právě toto Hlaváčkovo mistrovství je pro mě ještě o kus mocnější, než u velkého Charlese Baudelaire, který byl znám částí své tvorby ovlivněné opiem či kouřením hašiše. (Zde ale prosím, aby moje zmínka ohledně Baudelaira nevedla k mýlce, že to byl bohapustý hašišák, co psal v rauši.) Ta díla, která jsem četla v jeho Květech zla byla plna obrovského talentu, citu, brilantní básnické formy a přesnosti verše. To nebyla schíza, kterou jsou schopni v současnosti zplodit někteří zhulení týpci, kdy jejich tvorba nemá hlavu ani patu. Tolik k možnému mylnému uchopení nejznámějšího představitele skupiny tzv. prokletých básníků, Francouze Charlese Baudelaira.
Hlaváček byl pro mě ještě mocnější, neboť jeho psaní vycházelo jenom a pouze z vnitřního hnutí a melodické „malby“ slovem, která byla schopna působit na mozek a cit čtenáře. Na mě tedy zcela určitě. A to až tak, že jsme už druhý den stáli se synem před pamětní deskou domu, kde se Karel Hlaváček narodil a hned po té u jeho hrobu, kde jsem s úctou v duchu poděkovala za to, že tu těch pár let byl a ve své bolesti, bídě a nemoci dokázal dát světu kus sebe samého v podobě vrcholného básnického umění.
PS. A jak se tak chystám do hajan, přichází ke mně samovolně další řízek. Ten se objevuje v době vrcholícího, výše uvedeného období symbolismu. Patřil k básnickému směru s názvem - anarchističtí buřiči a mně nejmilejší z představitelů byl František Gellner:
„Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí, na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehnem do rakví.“
(Na dobrou noc jak vyšité)
Tak dobrou :-)
Zdroj: citace z básní A. Sovy (Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy), K. Hlaváčka (Hrál kdosi na hoboj), F. Gellnera (Perspektivy). Čerpáno z antologie Ivana Slavíka - Čeští prokletí básníci.
