Článek
Bossing vnímám u svých přátel, kteří mi vyprávějí o své práci, velmi často. Stal se ale i mně… Jedná se o formu šikany na pracovišti, kdy si nadřízený dobírá svého podřízeného. Můžeme se proti této formě šikany bránit?
Abychom lépe porozuměli této problematice, je důležité nejprve se seznámit s termínem mobbing, který je v českém prostředí často nazýván „teror na pracovišti“ nebo „psychoteror“. Mobbing zahrnuje různé formy znepříjemňování pracovního prostředí, přičemž nejčastěji se jedná o útoky skupiny na jednotlivce. Bohužel je pro toto chování typická podlost, skrytost a manipulativnost. Alespoň tak to popisují na webu Businessanimals.
Abych byla upřímná, zažila jsem si silný teror na pracovišti, kdy se mi nadřízení vysmívali, ponižovali mě a všechno zkritizovali. A to všechno před zraky mých kolegů. Také se mi neustále snažili znemožňovat mou práci. Také říkali všem podřízeným, že všechny mé úspěchy, které jsem dokázala, byly pouze díky nim, nikoliv díky mé tvrdě odpracované práci. Takovému chování se říká bossing, a jedná se o podkategorii mobbingu. Většinou se bossing stupňuje a je čím dál tím horší.
Tady ještě shrnu, jak se teror na pracovišti projevuje v bodech:
- Přehnané sledování plnění pracovních povinností či docházky: dostala jsem do pracovního telefonu dokonce sledovací zařízení, kdy chtěli přesně vědět, kde se nacházím a zda jsem v kanceláři či nikoliv. A už i to je za hranicí. Dokonce nám dali kamery do kanceláře a nikdo nám o nich neřekl nebo nám nepřinesl informativní papír, který bychom správně měli podepsat. Kamery nesmí v kanceláři být.
- Neschválení žádosti o dovolenou: kdykoliv jsem si chtěla vzít volno, třeba i na zubaře, tak jsem se bála si o volno říci. Vždy mi bylo vyčteno, že nesedím v kanceláři.
- Arogantní chování: kolikrát mě nadřízený ani nepozdravil. Často mi bylo dáváno najevo, že jsem méněcenná.
- Slovní útoky: několikrát mi bylo řečeno, že jsem k h*vnu, tvořím s*ačky, je jim ze mě špatně.
- Nedostatečné ocenění vykonané práce a častá nepřiměřená kritika: cokoliv jsem vytvořila a mělo to úspěch, tak mi to bylo vyčteno, protože teď to chce makat ještě víc. Neříkám, že se nemá pracovat a dřít, ale myslím, že každý zaměstnanec potřebuje občas namotivovat, že se mu něco povedlo. Kritika byla na denním pořádku.
- Zesměšňování před kolegy: zesměšňováni byli i ostatní kolegové.
- Zadávání příliš náročných úkolů, na které zaměstnanec nemá potřebné kvalifikace nebo které jsou prakticky nesplnitelné: dostávala jsem takové úkoly, které vůbec nenáležely mé pozici, v momentě, kdy jsem se ozvala, tak bylo zle...
- Bránění přístupu k informacím od nadřízených, což vede k neinformovanosti: často se dělo to, že jsem potřebovala informace, abych se s úkolem pohla dál. Jakoby neustále něco tajili, jakoby bylo ve firmě něco špatně a nikdo to nesměl vědět. I přes to, že chtěli splnit ode mě konkrétní úkol, tak byl tak obecně zadaný, že výsledek stejně nemohl být perfektní. Na dotaz, zda dostanu konkrétní a detailní informace mi nikdy nebylo zodpovězeno.
- Nemožnost vyjádřit svůj názor nebo předložit vlastní návrhy, a přitom přisuzování práce podřízeného šéfem: v momentě, kdy jsem ze startu nástupu byla proaktivní a navrhovala jsem nové možnosti tvorby či návrhy, jak se dále společně posunout, tak to vždy bylo smeteno ze stolu. Nechali mě vždy návrh předložit, ale nikdy se nerealizoval, protože přeci není dobrý.
- Sexuální obtěžování: to se mi naštěstí nestalo.
- Vyhrožování výpovědí: velice často mi vyhrožovali, že mě vyhodí a že nikdy už neseženu jinou práci.
- Různé naschvály, jako je odebrání kancelářských potřeb.
- Nadměrné přesčasy: které nikdy nebyly proplaceny. V momentě, kdy jsem je chtěla proplatil jsem schytala pouhý výsměch.
- A neustálé poukazování na drobné chyby, které jsou u ostatních přehlíženy, a další.
Z vlastní zkušenosti opravdu mohu říci, že odchod z této práce bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. I přes to, že ve vás šikanátoři budují myšlenku vaší neschopnosti a méněcennosti či strachu, jsem se odhodlala odejít. Podání výpovědi a samotný odchod nebyl a stále není příjemný. Pokud se dotknete ega vašeho nadřízeného tím, že mu ukážete, že ho nepotřebujete, tak s vámi silně zamete. Nedají vám odstupné, nechtějí vám zaplatit za vaši práci a budují ve vás čím dál tím větší strach.
„Zapleteme tě do kauz, aby to vypadalo, že si něco provedla. To jen ať víš, s kým máš tu čest. Abys věděla, že ti nikdy nezaplatíme tvůj odpracovaný měsíc,“ slyšela jsem velice často. Do teď jsem nedostala zaplaceno za poslední měsíc v práci. Nerozumím tomu, proč chce někdo takto škodit. Po čase jsem zjistila, že ponižují všechny kolegy v kanceláři a vysávají z nich veškerý potenciál. Stejně to provedli i mně, vysáli ze mně veškerou motivaci a myslím si, že i potenciál.
Jejich záliba je v ponižováni a dokazování si vlastní schopnosti. Je to typ lidí, kteří nejsou dostatečně dobří, nevěří si, závidí, a tak si svou frustraci vybíjejí na ostatních. Myslím, že je tento typ egoismu rozpoznatelný už při vstupním pohovoru. Jedná se o velice silnou nadřazenost a pohovor je nepříjemný. Dejte si pozor na veškerý detail, který vám zaměstnavatel řekne a dejte si raději odstup při přijímání nové práce. Zapřemýšlejte si nad tím, pod kým chcete opravdu pracovat.
Obrana
Jste odvážní a nechcete, aby někdo další prožíval to, co vy? Zvažte právní kroky, ale buďte si vědomi, že kolegové nemusí vždy poskytnout pomoc. Pokud budou požádáni o svědectví, mohou se bát o své zaměstnání nebo se obávat budoucího šikanování. I když máte kolem sebe podporu, nespoléhejte na ni, a neočekávejte, že osoba, která vás šikanovala, u soudu přizná svou vinu.
Je to začarovaný kruh a nejlepší varianta je odejít a ukázat jim, že je nepotřebujete. To je totiž to, co se nejvíce dotkne jejich ega, vaše samostatnost, jedinečnost a motivace k tomu být spokojení, protože to oni neumí.
zdroj: bussinessanimals
