Článek
Když člověk zemře a zanechá po sobě milionový majetek, většina z nás asi automaticky předpokládá, že připadne jeho dětem. Tak nějak jsme zvyklí přemýšlet o dědictví. Rodiče něco vybudují, děti to jednou zdědí. Ale ne vždy to tak je.
Zaujal mě příběh muže z Vranova u Brna, který po své smrti odkázal majetek v hodnotě zhruba tří milionů korun psímu útulku v Blansku. Měl přitom tři děti. Dvě dcery vydědil, zatímco syn má dostat povinný podíl. Proč se tak rozhodl, není známo.
Na první pohled to může působit zvláštně. Možná až nepochopitelně.
Tři miliony korun jsou pro většinu lidí obrovské peníze. A když slyšíme, že místo vlastních dětí dostane peníze psí útulek, možná si automaticky položíme otázku: Jak mohl člověk odkázat miliony psům, ale ne svým vlastním dcerám?
Byl to jeho majetek
Muž podle dostupných informací útulek pravidelně navštěvoval už od roku 2017. V roce 2019 si z něj vzal fenku, která se do útulku dostala ve velmi špatném stavu. Byla vyhublá, nemocná a musela podstoupit dvě operace. Muž ji během léčby pravidelně navštěvoval, někdy dokonce dvakrát až třikrát týdně, a nakonec si ji vzal domů. Podle vedoucí útulku s ní byl velmi šťastný.
Možná pro něj ten pes tedy nebyl „jen“ pes. Možná to bylo zvíře, které mu v určitém období života poskytovalo společnost, radost a pocit, že na něj někdo čeká. A možná právě proto chtěl po své smrti pomoci místu, odkud jeho fenka pocházela. Útulek plánuje peníze využít například na modernizaci a nové kotce pro psy.
Mají děti automaticky právo na majetek svých rodičů?
Máme zvláštní představu o rodičovství. Rodiče se o své děti starají desítky let a společnost tak trochu očekává, že jednou přijde „odměna“ v podobě pokračování rodiny, vnoučat a třeba i dědictví. Jenže děti nejsou investiční produkt. To, že někoho přivedeme na svět, přece neznamená, že mu musíme jednou odkázat všechno, co jsme během života získali. Stejně tak ale samozřejmě nevíme, co se mezi tímto mužem a jeho dcerami stalo.
Neznáme důvod, proč je vydědil. Nevíme, jaký spolu měli vztah. Nevíme, jestli se stýkali, jestli si pomáhali, jestli mezi nimi došlo k nějakému konfliktu nebo jestli za jeho rozhodnutím stála úplně jiná okolnost.
Dcery podle starosty se závětí souhlasí, požadují však alespoň povinný podíl z dědictví, stejně jako jejich bratr. Celá věc je stále právně v jednání.
Přesto mě ten příběh zaujal
Ne proto, že muž odkázal peníze psům. Ale proto, že nám připomíná něco, o čem se příliš nemluví: naše představa o rodině nemusí být stejná jako skutečnost. Můžeme mít děti a přesto s nimi nemít dobrý vztah. Můžeme někoho milovat celý život a přesto mu nic neodkázat. A naopak můžeme mít to nejsilnější pouto ke zvířeti a ne k člověku. Pro někoho možná absurdní. Pro jiného naprosto pochopitelné.
Co bych udělala já?
Upřímně mám radši zvířata než lidi, ale rodinu mám i tak na prvním místě. Kdyby mi někdo řekl, že odkázal tři miliony útulku místo svým dětem, moje první reakce by pravděpodobně byla: Proč? Ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že na tu otázku vlastně nemáme právo znát odpověď. Byly to jeho peníze. Jeho život. Jeho vztahy. A jeho rozhodnutí.
Můžeme si o něm myslet cokoliv. Můžeme si říkat, že měl peníze odkázat dětem. Stejně tak ale můžeme chápat, proč chtěl něco vrátit místu, které mu podle všeho přineslo do života důležitého společníka. Možná je totiž někdy jednodušší odsoudit člověka podle jeho posledního rozhodnutí než se zamyslet nad tím, co všechno mu předcházelo.
