Článek
Když se řekne české zdravotnictví, většina z nás si pravděpodobně nepředstaví milionové odměny. Spíš čekárny, dlouhé objednací lhůty, nedostatek lékařů a věčné debaty o tom, kde vzít peníze na všechno, co bychom ve zdravotnictví potřebovali.
O to zvláštnější je zjistit, kolik peněz může dostat člověk, který ze zdravotní pojišťovny odchází. Bývalý generální ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra David Kostka měl podle zjištění iRozhlasu nárok na tři miliony korun odchodného. A tím to nekončí. Díky konkurenční doložce má dostat ještě další tři miliony. Celkem tedy šest milionů korun.
A nejsou to jediné vysoké částky. Bývalý výkonný ředitel ZPMV Otakar Smolík dostal při odchodu 23,4 milionu korun. Bývalá šéfka personálního oddělení Lýdie Jaroměřská téměř 21 milionů. Další bývalí manažeři dostali milionové částky.
A teď si zkusme představit obyčejného člověka, který si každý měsíc platí zdravotní pojištění. Možná právě čeká na vyšetření. Možná řeší, jestli mu pojišťovna proplatí nějakou pomůcku. Možná jeho rodič potřebuje léčbu, na kterou se dlouho čeká. A pak se dozví, že bývalý manažer zdravotní pojišťovny může dostat šest milionů korun jen v souvislosti se svým odchodem.
Nevadí mi, že manažeři vydělávají hodně
Nechci tvrdit, že člověk na vysoké manažerské pozici má pracovat za průměrnou mzdu. Pokud někdo řídí instituci s více než milionem klientů, samozřejmě by měl být dobře zaplacený. Vysoká odpovědnost si zaslouží odpovídající odměnu. Jenže podle mě existuje rozdíl mezi vysokým platem a částkou, která člověku přistane na účtu ve chvíli, kdy z instituce odchází. Zvlášť když jde o zdravotní pojišťovnu. A zvlášť když se bavíme o penězích, které jsou nějakým způsobem spojené s fungováním veřejného zdravotního systému. Právě proto mi na celé kauze vadí především jeden nepoměr. Na jedné straně se neustále dozvídáme, že ve zdravotnictví nejsou peníze na všechno, co bychom potřebovali. Na druhé straně se objevují smlouvy, díky kterým mohou jednotliví manažeři získat miliony korun po svém odchodu. Je ale důležité zamyslet se nad hranicí férové odměny.
Skoro milion měsíčně
Ještě zvláštnější je srovnání platů. Podle Novinek měl bývalý výkonný ředitel ZPMV Otakar Smolík měsíčně téměř milion korun. To je zhruba tolik, kolik dohromady činil plat prezidenta a premiéra. Samotná výše platu přitom nemusí být problém. Možná si někdo řekne: pokud takového člověka pojišťovna potřebuje a jeho práce má vysokou hodnotu, proč ne? Jenže potom přichází otázka, kterou bychom podle mě měli klást vždy: Jaký výkon za takové peníze dostáváme? A ještě důležitější otázkou je: Kdo rozhoduje o tom, kolik si člověk může z veřejné instituce odnést?
Protože když jde o soukromou firmu, je to především problém jejích vlastníků. Pokud se majitel rozhodne dát svému řediteli deset milionů, je to jeho věc. U zdravotní pojišťovny je situace trochu jiná.
Nejsou to peníze „někoho jiného“
Možná právě proto mě na podobných případech nejvíc dráždí věta, kterou slýcháme poměrně často: „Vždyť jsou to jen peníze.“ Nejsou. Za zdravotním systémem stojí miliony lidí, kteří do něj přispívají. Jsou to naše peníze. Peníze lidí, kteří chodí do práce, odvádějí zdravotní pojištění a potom očekávají, že ve chvíli, kdy budou potřebovat lékaře, bude systém fungovat. Proto bychom podle mě měli být mnohem citlivější na to, jak se s těmito prostředky nakládá. Neznamená to, že každý manažer musí být špatně placený. Znamená to ale, že bychom měli chtít vědět, proč někdo dostává miliony, kdo o tom rozhodl a jestli je taková odměna skutečně přiměřená.
Šest milionů za odchod
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch označil zjištění kolem odchodného a konkurenčních doložek v ZPMV za „šokující a zcela nepřijatelná“. Ministerstvo případ prověřuje a podle něj nevylučuje ani trestní oznámení, pokud by se ukázalo, že šlo o neoprávněné nakládání s veřejnými penězi. Pojišťovna navíc pravidla změnila. Nový generální ředitel už na peníze z konkurenční doložky nárok mít nebude a podobné doložky by podle současného nastavení neměly být sjednávány u dalších manažerských pozic. To je možná na celé věci nakonec to nejdůležitější. Ne jestli si jeden člověk zasloužil tři nebo šest milionů. Ale proč vůbec systém umožnil, aby taková smlouva vznikla. Protože problém podle mě není v tom, že existuje jeden člověk, který si dokázal vyjednat velmi výhodné podmínky. Problém je, pokud instituce s veřejnými penězi takové podmínky bez problémů schválí. A tak si říkám, jestli bychom se příště, až zase uslyšíme, že českému zdravotnictví chybí peníze, neměli ptát také na něco jiného:
Opravdu jich máme málo, nebo je jen neumíme dost dobře hlídat?
