Článek
Pro útěchu našich černých duší to stačí. Dobrosrdeční a důvěřiví Islanďané dostali trochu české medicíny.
Trýznitel vlastní mysli
Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme včera přišli. Neopisujeme však celou zatáčku. Jdeme rovně směr Reykholt. Konečně něco, co umím vyslovit. Kilometr mi trvá, než se dostávám do stejného rozpoložení jako včera. Chození po asfaltové cestě je neskutečná nuda a otrava i na takovém místě, jako je Island.
Ženská u silnice fotí výhledy, prozpěvující si chlapík mění kolo u auta a moc mu to nejde. Ideální příležitost z toho něco vytřískat. Má falešná a úlisná dobrosrdečnost nedopadá na úrodnou půdu a chlapík měnící kolo odmítá pomoc. Samozřejmě to byl jeden z mých vychytralých tahů, jak si zajistit odvoz bez stopování. A pomoc v nouzi nám odvoz mohla zajistit, jelikož jsem někde četl, že se za dobrotu oplácí ještě větší dobrotou. Jsem dobrák srdcem i duší, pokud jde o úskoky, kterými bych si mohl ulehčit námahu. Stejně musíme pěšky.
Začínám přemýšlet, kolik „dobrodruhů“ jako my se Islandem toulá. Nenarazili jsme doposud ani na jednoho. Stává se ze mě fackovací panák vlastní mysli. Nejenom někde vzadu v hlavě začínám chápat, jak neskutečný žalud jsem, a kontraproduktivně tlačím na pilu tam, kde to není nutné. Je to přítěž. V dlouhodobém výhledu nikam nevedoucí. Začínám se lámat.
Vesnička na obzoru. Daleko. Jak jinak? Stále rovně. Opět jsem daleko vpředu, uzavřen sám do sebe. Nechci poslouchat žádné pitomé řeči o stopování, protože o tomhle mé původní představy vůbec nebyly. Mám jasno, že do Reykholtu chci dojít pěšky. Pak se uvidí. Vyhrávám svou poslední bitvu na toto téma před brutální porážkou v celé válce.
Kostel, Instagram a autobusy
Naproti jedoucí auto brzdí. Jede z místa, kam míříme. Zastavuje v protisměru. Řidič vypadá zmateně a něco na mě mluví. Opět v pasti čekám, až přijde záchrana. Ptá se na Reykholt. Sdělení, že odtamtud zrovna odjel, jej zaskočí. Zakroutí hlavou, plácne se do čela a otočí auto. Navrhuje, že nás tam hodí. Neváháme. Zdá se, že ani tento dobrodinec z Portugalska nemá zájem o moje áčko. Postřeh je důležitý milník pro mou potenciální budoucí kariéru stopaře. A mírní mínění o mé vlastní dokonalosti.
Reykholt je stará vesnice, která bývala centrem islandských intelektuálů. Nejsem sice Islanďan, ale hodím se tady perfektně. Trochu googlím, abych zjistil, zda tady o mně není zmínka. Našel jsem pouze zdejšího historika, politika a spisovatele Snorriho Sturlusona, jenž se zde usídlil roku 1206 a také zde byl zabit roku 1241. V té chvíli mě další googlení přestává zajímat a raději se zaobírám venkovním termálním bazénkem Snorralaug. Pouze civěním. Cedule se zákazem koupání nedovoluje víc.
Portugalec zjišťuje, že Reykholt nakonec není místo, kam mířil. Přesto začíná exkurzi. Fotím zdejší kostel. Musím si na chvíli sednout. Prožít okamžik splynutí s kostelem v jedno. Trvá to hodiny a já přemýšlím o bytí a nebytí. O smyslu života. A pak zmáčknu spoušť telefonu. Hned v tom okamžiku se blaženě sesunu na zem a v křečích rozkoše se poddávám jedinému okamžiku pravého bytí na této planetě. Takhle to napíšu na Instagram. Ještě musím dořešit nějaké filtry a samozřejmě příběh víc rozvrstvit. Nebude to obyčejná fotka, ale celé video o fotce. Ale to až později. Teď musím ještě vygooglit nějaké moudré psaní o kostelu samotném.
kostel
Přijíždí autobus plný turistů. Po něm další dva. Neuvěřitelná kadence příjezdů. Tohle minimalistické místo je najednou velké jako město. Bzučí to tady jako ve včelíně. Každý si vyfotí kostel. Stejně jako já. Nebudu originální… S malým občerstvením v ruce sedíme na lavičce a nad chytrou mapou v ještě chytřejších telefonech přemítáme, co dál. Jdeme na autobus.
Autobusová zastávka hlásí, že je v létě mimo provoz. Přemýšlím, zda vůbec funguje. Lišácky navrhuji taktiku stopující holky, protože má větší šanci na úspěch. Snažím se oddálit svou povinnost provádět tento úkon. Sedím na kameni, usmívám se svým šarmantně oslňujícím výrazem, žvýkám mini chilli páreček se skyrem a kroutím nad celým tím počínáním hlavou.
Palec nahoru mířící
Palcem mířím k nebi, křečovitě se usmívám a zbytek obličeje vyzařuje nechutenství a hnus. Auto mě mine. Zahlédnu dávení nebo smích. Dávivý smích? Druhé auto. Řidič raději vyjíždí z vozovky na druhé straně, aby se mi vyhnul. Projíždí takzvaně offroad někam do vnitrozemí, dokud jeho plány nezkříží řeka. Zajíždí do řeky. Auto se potápí, chlapík vyplave na povrch a nechává se unášet proudem co nejdál od nás. Třetí řidič mi ukazuje prostředníček. Střídání.
Blinkr. Auto zpomaluje. Všechno se na chvíli zpomalí. Odbočí na benzínku. Vztyčím prostředníček ve své kapse. Další auto. Blinkr. Benzínka. Třetí auto. Blinkr. Zastavuje u krajnice. Okýnko sjíždí dolů. Posádka auta se nás ptá, co to děláme. Nikdy nic takového neviděli. Kdybych věděl, jak odpovědět, řekl bych, že vlastně taky nevím, co dělám. Usmějí se a s výmluvou na plné auto zvednou okýnko a jedou pryč. Vztyčuji prostředníček ve své hlavě.
Termální potůček mi teče pod nohama. Musel jsem se na chvíli vzdálit. Možná osamocená stopařka zafunguje jako lepší návnada. Jsem zvyklý na odmítání, ale ne tak konzistentní a hutné. Ve dvaceti minutách toho bylo hodně. Musel jsem se jít vybrečet někam do klidu. A taky opět nastavuji telefon do různých úhlů, abych zachytil ten nejvíc cool záběr doutnajícího potůčku. Doufám, že to není odpadní voda z benzínky. Strkal jsem tam ruce.
Očichávám si ruce a jdu zpět k našemu stopařskému místu. U krajnice stojí další auto se staženým okénkem a zapnutým blinkrem. Přibližuji se pomalu k autu a rychle na svou tvář hledám správný úsměv. Pár sedící uvnitř auta míří do Húsafellu. Nevím, jestli jim došlo, že blížící se postava v mé osobě je součástí balíčku k naložení, ale to se brzy dozvím. Nakonec dupnou na plyn a odjedou.
Francouzsko-německý pár žijící v Belgii neujel a otevírá nám zlatou bránu do svého auta. Mini autíčko narvané k prasknutí. Krosny na kolenou a zaházení věcmi tak, že nepotřebujeme ani pásy. Jedou se podívat do jakési Ice Cave a pak pojedou zpátky na světoslavný Zlatý okruh. V autě jim hraje Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Dobrý start krátkodobého přátelství.
hora
Stojíme na parkovišti v Húsafellu, mácháme rukama, kopeme nohama a děláme přemety. Oči plné malých mušek. Uši plné malých mušek. Nos plný malých mušek. Mraky mušek. Všude, kam se člověk podívá. Pár chytrolínů prochází se síťkou na hlavě a tváří se nabubřele, jak vyzráli na systém. Já na ně zkouším svůj pověstný nenávistný pohled, ale pak sklapnu víčka v bolestech. To mi sebevražedná muška skočila do oka. A další mi bzučí zaseknutá v uchu. Sebevražedné komando mi zkoumá všechny otvory v těle.
Německo-francouzský pár odjíždí na expedici do Ice Cave. Měníme si kontakty a navrhují nám, abychom se přidali na cestu po Zlatém okruhu. Asi jsme jim padli do oka. Zajímavá možnost. Můžeme spolu strávit namačkaní v malém autíčku víc času a lépe se poznat. Jdeme prozkoumat okolí.
Ztraceni na dohled civilizace hned několikrát
Stojíme uprostřed řeky na malých ostrůvcích. Ztraceni na dohled od zdejšího hotelu a bazénu. Nejdřív jsme se drze promenádovali po golfovém hřišti, utvrzujíce všechny kolem v tom, jaké jsme turistické vačice. Pak se objevila řeka, přes kterou nevede žádný most. Chodili jsme zmateně po břehu sem a tam, až jsme narazili na brod. Lépe řečeno na mělčí úsek řeky s několika obnaženými ostrůvky. Přeskákali jsme asi doprostřed a zamotali se ještě víc než předtím. Už ani nevíme, odkud jsme přišli. Jako by se voda při našem pokusu překročit ji začala zvedat. Čekám, odkud se přivalí pěnoví koně a smetou nás.
Házím krosnu přes řeku. S žuchnutím dopadla tak akorát na kraj břehu. Houpe se. Kolébá. A nakonec se zastavuje nakloněná dál od říčky. Teď musím přehodit sebe. Skok daleký byl má další mistrovská disciplína, ve které jsem vzbuzoval více očekávání, než jsem dokázal naplnit. Natož bez rozběhu. Zavírám oči. Počítám do tří. Pak do čtyř. Nakonec do pěti a šesti a po pověstné šťastné sedmičce tam dávám osmičku a devítku. Pak oči otevřu. Nejsem vůbec klidný, ale jdu na to.
Jsme na druhé straně. Suchou nohou. Začínají se nám kupit malá vítězství. Možná ten nápad cestovat po Islandu nebude takové fiasko. Ujdeme pár kroků. A co nevidíme. Most přes říčku. Museli jsme pobavit místní členy golfového klubu při pojídání jahod se šlehačkou a popíjení šampaňského. Nebo co se teď v golfových klubech konzumuje, aby se ukázalo, že jste na úrovni.
Zanechali jsme krosny pod úpatím kopce, na který se chystáme vylézt, schované za kameny. Blažený pocit pro naše údy a svíravý pocit pro naše útroby. Nemůžeme se vymanit z nepříjemného pocitu celoživotně živeného v našich končinách. Vylezeme kopec, abychom zjistili, že za horizontem je další. Vylezeme další. Zjišťujeme to samé. Po druhém přídavku se ztrácíme. Najednou zmizela vyšlapaná pěšinka. Ani ta, po které jsme přišli, nikde není.
Stojíme po kotníky v křoví, nejspíš v borůvčí, opět ztraceni. Pokud se z toho vyhrabu a nezahynu, napíšu survival příručku. To teď taky frčí. Přežil na kopci, ztracen v borůvčí. Při tomhle rozjímání se zčista jasna objeví turista. Mašíruje dolů z kopce a už z dálky na nás volá něco po emericku. Je mi přeloženo, že ztratil cestičku při cestě nahoru a nahoře se zamotal ještě víc, tak se rozhodl pro návrat dolů. Survival příručka se odkládá, nejsme první. Málem jsem měl vyřešenou budoucnost.
Nebereme emerické fňukání vážně, kdo by je v téhle době bral, a pokračujeme strmě vzhůru. V holých místech mezi borůvčím se sem tam nějaký náznak pěšinky objeví. Možná ovčí stezky. Blížíme se k puklině v kopci. Nebo je to hora? Nedíval jsem se, jaké jsou definice kopce a hory. Možná skála? Co já vím. Puklina znemožňuje přechod na druhou stranu vysokého tělesa, na kterém se zrovna nacházíme, přestože naše vyvedené a vždy přesné mapy v telefonech ukazují opak. Hledáme dál.
Mrtvý ledovec
Překračujeme puklinu a jako blesk z čistého nebe se objevuje pěšinka. Ta se ztrácí hned za přechodem někde v borůvčí. Po chvíli útrap dobýváme vrchol vysokého neidentifikovatelného tělesa. Jako by jej něco rozřízlo. Vrchol je plochý. Vidíme vzdálenou čepici zaniklého ledovce jménem Ök. Nenapadá mě lepší vtípek než: Ök už není úplně OK. Haha. Jak víme, že je zaniklý? Já to nevěděl. Bylo mi to sděleno. Má i pamětní desku nebo náhrobek? Dneska jsou přesné terminologie mou nemesis.
Vzdáváme hold zaniklému ledovci, degradovanému na horu. Naštěstí nás to nechává v klidu, jelikož Motoristé sobě neminou dne, aby nám nepřipomínali, že jsou to všechno lži. Ledovec se sám rozhodl, že bude horou. Tak to je. A pokud tomu nevěříte, napište mi na Facebook do komentářů a dejte lajk.
Jdeme po nalezené stezce dolů. Dokonce značené. V polovině sestupu nacházíme deník. Zjišťujeme název hory. Bæjargil. Píšeme vlastní vzkaz, kterému nerozumím. Ale je to něco jako: „Nejskvělejší výšlap a posíláme zdravici.“ Škoda, že nemáme nálepky, na kterých je QR kód s mým Instagramem. Hned bych tam jednu dal, aby každý věděl, že jsem tady byl.
Přátelství na život, smrt a jenom pár hodin
Rozhodujeme se zůstat. Kde jinde se může člověk během dvou hodin ztratit a zase najít na dohled civilizace? Tady to bude jedno velké dobrodružství. Civilizace nebo ne, krosny jsou na stejném místě, kde zůstaly opuštěné. A tentokrát civilizovaně přecházíme přes most, abychom nepošlapali trávník na golfovém hřišti a nezkazili členům golfového klubu kaviár s lanýži.
Teď to mohlo skončit, ale neskončí, protože jako Dostojevký potřebuji natahovat příběh k prasknutí, abych zarobil cash. Bohužel ani jeden z nás nedostal souchotiny. Namísto toho jsme se střetli s drsnými belgickými motorkáři.
Po stavbě stanu, kterou již mistrovsky ovládáme, zavítáme do zdejší kempové kuchyňky. Voní to náramně. Tři drsní hoši si na pánvi restují nebo smaží velké fláky krkovic. K tomu jim tady bublá obrovský hrnec tortellini s rajčatovou omáčkou. My chystáme světoslavnou „rýžovou kaši tři tisíce kalorií pro pořádné bušiče bez chuťových pohárků, ale oplácané velkými svaly“.
Jak si dovedeš, milý čtenáři, představit, nedalo se to srovnávat. Drsní hoši se s blaženým uspokojením pustili do jídla. Zakrojení nožem. Každý pohyb nože, zařezávajícího se hlouběji do masa, ve mně vyvolával Pavlovův efekt. Scény jako z kuchařského péčka na litinových talířích. Šťáva z masa vytékala ze stran zářezů a každý pohyb nožem ji rozstřikoval na všechny strany. Jen tak jemně a pomalu dopadala na tortellini s rajčatovou omáčkou. Váš oblíbený trpitel zůstal omámen a zíral. Stejně jako kovbojský Islanďan předevčírem na nás.
Neskončilo to jinak, než jak mělo. Dali jsme se lámaně do řeči. Voda na rýžovou kaši se stala vodou na čaj. Motorkáři si toho navařili moc, a tak se podělili. Bohužel jen o tortellini a rajčatovou omáčku. Během hltavého pojídání jejich pokrmu jsme nabídli železnou zásobu slivovičky a měli jsme vyhráno. Stali se z nás přátelé na život a na smrt. Alespoň pro tenhle krátký a prchavý moment jednoho pozdního odpoledne.
