Článek
Stopování na křižovatce
Dáváme sbohem Husafellu. Je tam velké parkoviště. A kde je velké parkoviště, je i hodně aut. A kde je hodně aut, tam musí být hodně přátelských turistů pomáhajících jiným usměvavým a přívětivým turistům. Třeba tím, že je vezmou k sobě do auta. Vzhledem k tomu, že máme tři dny na to, abychom se dostali do Reykjavíku, čas prozatím není naším nepřítelem. Žádný tlak nehrozí. Jsme uvolnění, usměvaví, čistí a připraveni k dalšímu dobrodružství.
Těžké šedé mraky nepropustně zakrývají modrou oblohu. I tak je cítit žár slunce. Včera jsme šli celou dobu v zamračeném počasí a večer v kempu jsme shledali ne opálení, ale spálení. Kdo by to čekal, když je Island tak krutá země, plná ledu a dle mnohých tvrzení je zde brutální zima?
Jsme na místě, obaleni v hordách mrtvých sebevražedných mušek. Zpocení a prochladnutí zároveň. Sedíme na lavičce s malou svačinkou. Nikam nespěcháme.
Přecházíme parkoviště ke strategickému místu, kterým je křižovatka. Zrovna vystupují lidé z dalšího z tisíce autobusů. Jedná se o český zájezd. Slyšíme zřetelně naši mateřštinu, a tak raději upalujeme pryč. Už jsme dnes ráno od jiných českých turistů vyslechli v malém obchůdku klasickou kritiku na téma hnusný chleba, protože to není Šumava, a ještě odpornější pivo, protože není české. Nechceme se zamotat do opakující se smyčky kritiky a poslouchat, že se tady nevaří vepřo, zelo, knedlo a neznají svíčkovou. Místo toho si místní ládují jehněčí na tisíc způsobů a popíjejí kakaová mlíčka. Navíc jsem zatím nenarazil na žádný alkohol ve zdejších obchodech. Jenom slabé pivo. Možná tady ani žádný normální alkohol nikde není.
Střídáme se ve stopování a vzájemně se posmíváme jeden druhému za neúspěch. Zatím prohrávám jedna nula, pokud počítáme naši první zkušenost. Spíš se posmívám já. Nerovnoměrné intervaly s výmluvou na můj obličej, který nemůže na řidiče fungovat, mi ani moc příležitostí na úspěch nedávají. Neumím ten pitomý úsměv plný falešného nadšení, který by řidiče zastavil. Spíš vlezlý, zamračený výraz, který říká, že pokud řidič nezastaví, je to pitomec.
Potírám se opalovacím krémem, mé spálení začíná hořet. Mění barvu z červené do rudé. Všivácká zima na Islandu. Navíc se tady už hodinu lopotíme. Nejsem moc trpělivý člověk, a přestože je naše místo je strategicky správné, nikdo nezastavuje. Můj skepticismus k této činnosti tak opět začíná růst a začínám si hrát s myšlenkou dalšího pochodu. Raději jít než zůstat trčet na jednom místě další hodinu. Nemám však zastání. Není to ještě tak dávno, kdy jsme pochodovali po rozpálené asfaltové cestě.
Mé nadšení pro stopování spadlo na úplnou nulu. Jestli jsem předtím dokázal předstírat úsměv, teď toho již schopen nejsem. Míjí několik aut. Vidíme vztyčené palce stejně, jako máme my. Nejspíš lidé nerozumí našemu počínání a myslí si, že přejeme šťastnou cestu. Nebo vypadáme jako najatí k tomu, abychom stáli u cesty a ukazovali jim vztyčené palce. Sladký Island.
Frajerský frajer a jeho frajerka
Uprostřed cesty zastavuje nablýskané BMW z půjčovny. Nízké prahy a velká kola. Dveře spolujezdce se pootevřou a přes přední sklo je vidět, že za volantem sedí alfasamec s precizně upravenými vousy a brýlemi přes půl obličeje.
Jeho vymodelovaná partnerka si chce pořídit fotku. Nemotorně na vysokých podpatcích vylézá z auta obalená v kožichu z norka nebo hranostaje. Do pozadí jim hraje jednorázová hitovka dnešních dní a modelína špulí rty a chystá pózy pro selfie.
BMW zablokovalo křižovatku, ale testosteronovi je to jedno. Vystupuje. Rozhalená košile odkrývá tribal tetování vedoucí od krku až někde na hruď, o kterém ani majitel nemůže vědět, co znamená. Vyhrnuté rukávy odhalují hodinky s ciferníkem větším než orloj.
Vysekaný frajer přijde ke své ozdobě a obalí se kolem ní jako krajta kolem své oběti. Sedí na kapotě a předstírají spokojený pár. Troubení aut je pro něj jako bzučení mouchy u jeho uší. Ještě několikrát se uměle zasmějí do telefonu, nastaví prsty do písmene V jako cool dovolená na Islandu a zase mizí v autě.
BMW několikrát zatúruje na místě, což je obdoba řvaní lva na savaně, a rozjede se dvě stě kilometrů v hodině pryč. Kdyby to bylo jako v animácích, měl bych teď očouzený obličej od sazí z výfuku.
Další cesta pěšky, pro změnu v dešti
Jdeme po svých. Po hodině a půl jsme naši snahu zastavit nějaké auto vzdali. A po prvním kilometru mi dochází, proč jsme chtěli stopovat. Oplocené pláně. Asfalt. Svištící auta. Jdeme po cestě. Oplocené pláně. Víc svištících aut. Navíc musíme hledat pláštěnky. Mraky jsou skoro černé. Zastavujeme. Hrabeme se pro pláštěnky. Nasazujeme je. Neprší, ale pod pláštěnkou je ještě větší mokro. Mrholí.
Už nemrholí. My sedíme u plotu a máme další pauzu. Za plotem nás pozorují koně islandského typu. Jsou menší, svalnatější a chundelatější. Dojídám svou oblíbenou tyčinku corny a z protější strany silnice se na nás žene pes. Než si stihnu uvědomit, co se děje, je u nás. Nadšeně poskakuje a očmuchává nás. Vískáme jej v husté srsti a plně ponořeni do hrátek se psem si málem nevšimneme skupinky jezdců na koních. Míjejí nás. Někteří spiklenecky mrkají, jiní se dívají skrz nás. Skupinku máme za sebou, a to je signál pro psisko. Opouští nás. Jsme zase sami. Prosviští další auto.
Už hodinu prší. Házíme vidle do dalšího chození. Dělám kolem toho předstíraně chatrné caviky. Nechci vypadat jako slaboch. Musím si zachovat tvář. Sedíme na krajnici cesty, opět něco ládujeme a naše ranní nálada zmizela spolu s vypařující se vodou z našich pláštěnek. Tak jsme rozpálení zbytečným chozením.
Stejně nám nezbývá než nakonec pokračovat. Moc aut se v takovém počasí kolem nehoní za výhledy. Mohu si opět sypat popel na hlavu za svůj nápad opustit strategický Hraunfossar, ale na to není mé ego připraveno. Takže raději mlčím. Opět se vnitřně bičuji vlastní nenávistí.
Skloubíme dohromady stopování a chůzi. Falešná výhra pro mě. Pokaždé, když projíždí auto, doufám, že nám zastaví a my budeme moci z deště pryč. Zakopaný pes asi bude právě v dešti. Kdo by si do auta cpal mokré váguse? Já ne.
Krátký popis krajiny kolem. Asfaltová cesta. Klikatá a černá na vyvýšeném terénu. Pod cestou škarpa, z každé strany ploty. Sem tam cestička vedoucí na nějakou osamělou farmu někde v nedohlednu, označená modrožlutými značkami s jazykolamy, které se nesnažím ani číst.
Projíždí auto. Otáčíme se a ruce nám vystřelují k nebi. Auto pouze vykrajuje oblouk, aby si udělalo odstup. Z kol odstřikují kapky vody nasbírané na mokré vozovce. Auto nás mine. Ruce spadnou podél těla, otáčíme se a jdeme dál.
Stojíme na odbočce k další farmě. Krosny se válejí na zemi za námi. Auto právě kolem nás projelo nadzvukovou rychlostí. Řidič ani nenaznačil, že by chtěl zastavit nebo se aspoň trochu oddálit od krajnice a nepřejet kaluž před námi. Odpolední sprcha. Ani se nehneme. Stojíme jako sochy. Voda nám teče z pláštěnek v potůčcích na zem.
Nozdrami vtahuji vzduch, abych se uklidnil. Nejspíš bych šel kopnout do krosny a pak se schoulil do klubíčka vedle ní a začal si klást otázky o smyslu života, bytí a o tom, co tady vlastně děláme Další auto hatí můj hysterický plán.
boudy
Návrat na začátek
S toporným úsměvem, který může vypadat i jako výsměch nebo zoufalá snaha zahnat pláč či chuť obětovat ovci, která na nás čumí za plotem, kamenně stojíme a hypnotizujeme auto. Dvě splihlé, frustrované a umořené figurky, které si opět ukrojily větší krajíc, než zvládnou spořádat. A to jenom prší.
Zamžourám očima. Zpomaluje? Blinkr. To bude ono. Sériový vrah stopařů, který v naší odevzdanosti musel uvidět jednoduchý cíl. Auto zastavuje přesně u nás. Stahuje se okýnko a postarší paní se silným islandským přízvukem na nás promluvila anglicky. Najednou přestává pršet. Řidič vystupuje z auta a otevírá nám kufr pro krosny. Někde jsem se musel ztratit, protože si nepamatuji chvíli, kdy jsme vyjednávali nebo cokoli řekli.
Vysloužilá učitelka nám říká, že v Reykholtu provozuje kavárnu. Dobrý tah, když si vzpomenu, kolik autobusů tam zastavilo jenom během hodiny, kdy jsme tam byli my. Dobrá zpráva je hlavně o samotném Reykholtu, protože to znamená, že máme společnou cestu a hodí nás tam.
Kleppjárnsreykiru opakování matka moudrosti se říká
Pomalu se chystám vystupovat, právě míjíme benzinku, kde jsme poprvé v životě stopovali. To znamená, že Reykholt je za rohem. Ptáme se na kemp a k našemu zděšení se dovídáme, že tady žádný není. Nejbližší je v Kleppjárnsreykiru. Tenhle jazykolam znám. Podvědomě mě bodlo u svědomí.
Během sekundy se dostavuje poznání. Kemp, ve kterém se neplatí. Nebo aspoň kemp, ve kterém jsme nezaplatili. Auto nezastavuje v Reykholtu, ale jede dál. Než se stihneme rozkoukat, jsme už za Reykholtem a po chvíli míjíme křižovatku, kde jsem se snažil úlisně vetřít do přízně páru s rozbitým autem. Jak cesta najednou utíká, když sedí člověk v autě? Pár žijící v Reykholtu nás zavezl až do Kleppjárnsreykiru ke zdejšímu bistru, za kterým se nachází náš oblíbený kemp.
Než se rozloučíme, je nám doporučeno si dát v bistru polévku. A taky místo, kde bychom měli pokračovat ve stopování, pokud se budeme chtít dostat do Borgarnes. Islandský pár odjíždí z našeho zorného pole i z našich životů. Další náhodné setkání, na které už za pár hodin obě strany zapomenou.
Bistro nabízí bezednou polévku. Zaplatíte jednou, ale naplníte si misku klidně třikrát, čtyřikrát… Kolikrát se takový systém už někomu vymstil? Spoléhat na decentní způsoby lidských vandráků, kteří jedí do polosyta, je sebemrskačství. Tohle všechno, co sníte, aplikované na tři různé polévky, oba s radostí platíme a plníme si žaludky k prasknutí. V ceně je dokonce chléb a máslo. Bohužel nemáme žádné extra nádoby, do kterých bychom si chytře odebrali na později. Využij pohostinnosti do plna. Podaná ruka se musí vždycky trochu otřepat potom, co ji pustíš. Houbová, mrkvová i rajčatová polévka mizí z našich talířů stejně rychle jako naše způsoby. Jdeme si pro další doplnění a cpeme se dál. Skoro se nemůžeme hnout. Dávám si pivo. To bohužel bezedné není.
Kolébáme se jako lednice při stěhování k doporučenému místu ke stopování. Netíží nás nutnost úspěchu, protože se můžeme vrátit do kempu a zůstat přes noc tam. Několik neúspěšných pokusů rozhoduje za nás.
Všímáme si velké cedule, kde je napsáno, že se za kemp platí v bistru. Dobré vědět. Alespoň se vracíme na místo činu s druhou šancí. I když… Teď už víme, že to tady nikdo nekontroluje. Můžeme to poslat na prasáka jako minule a nejspíš by to nikoho netrápilo. Mě by to netrápilo. Bohužel nejsem sám a někdo z nás svědomí má. Takže jdeme zaplatit a do toho tam ještě padá omluva za minulé. Nemuselo se to řešit, ale nemám to ve své režii, takže jenom se zrakem přikovaným k zemi poslouchám kajícné omluvy. Mávnutím rukou je náš hřích z minula smazán.
V kempu už to známe. Zabíráme lepší místo než minule. Konverzace s holandským párem uvelebeným vedle nás končí další dávkou darovaného jídla. Zeleninové těstoviny a pšeničné keksy končí v našem inventáři. Pšeničné keksy. Lepší než kilový kýbel arašídového másla. Další prozření. Zítra si koupíme pšeničné keksy.
