Článek
Loupež za bílého dne
Spokojený s účinkem svého bojového manévru se uvelebuji zpět do ležící polohy a snažím se probudit. Kroky. Rychlé kroky. Přímo k nám. Jsem úplně ztuhlý. Třeba nás minou. Místo toho se stěna předsíňky stanu nadzvedne. Noha v sandálu. Dneska zemřeme. Loupež za bílého dne na bezpečném Islandu.
Chodidlo zapáčí, aby vytvořilo větší otvor. Nestihnu vydat ani výkřik či zareagovat. Něco zašustí. Já zavírám oči a dávám ruce před sebe v beznadějné odevzdanosti. A je konec. Jsem dokonale probuzený. Protírám si oči a hledím na plato vajec, zpola vypitou láhev Coca-Coly a hnědý pytlík. Asi si nás někdo spletl s kontejnerem. Taková drzost. Neomalenost. Způsoby hodné zatracení.
V krabičce jsou čtyři vajíčka a v pytlíku polovina chleba. Čerstvého, křupavého a voňavého. Dneska rýžová kaše nebude. Další dobrodinci na cestách. Začínám pomalu věřit v dobrotu lidstva. Nejspíš budu muset překopat i vlastní nastavení mysli. Nějaká vyšší moc se mě snaží přesvědčit, že svět je dobré místo, jenom já jsem zapšklý neandrtálec. Nejspíš to bude soucit. Ne se mnou, ale se zbytkem naší dvoučlenné výpravy.
Určitě to byli motorkáři. Potutelně na nás hledí, když vylézáme ze stanu. Oni už osedlávají své stroje a chystají se k úprku. Vlastně nestihneme ani poděkovat. Jen si na dálku vyměníme kývnutí hlavy a jsou pryč.
Všechno je moje
Rozpaluji pánev ve sdílené kuchyňce. Rozklepávám vejce. Vzpomínám, který způsob míchaných vajec je ten nejvíc fancy a sexy. Chci udělat dojem na zdejší osazenstvo. Aby viděli, že vím, co dělám. Nejsem žádný neznalý vágus, který neví, jak má připravit vejce. Na to mám nakoukaných až moc pořadů o vaření a ještě víc promarněných hodin tím, jak jsem s gustem sypal posměch na hlavu Jirky Babici. Za chvíli sypu trochu nahnědlá míchaná vajíčka na talíře.
Beru kečup a sýr z lednice. Možná to někomu patří, ale to mi je celkem jedno. Má euforie z lehce nabytého jídla teď nezná mezí. Všechno mi tady patří nebo by mi to stejně někdo dal. Snídaně šampionů pro opravdového šampiona.
Po výměně politických názorů s emerickými turisty, které sem nepatří, vyprávíme náš srdcervoucí příběh o tom, proč jsme tady, kam se chystáme a co jsme dělali kdysi před Islandem. I zželelo se jim nás. A jak. Sami nám odvyprávěli, jak takhle za mlada také frajersky cestovali, a dali nám své zásoby ovesné kaše a dehydrovaných borůvek. Začínám pomalu chápat, jak to mezi cestovateli, tuláky a turisty krásně a přátelsky funguje.
Barnafoss
Vodopád mrtvých dětí
Balíme jen potřebné věci do malých batůžků. Těch, které měly první den skončit na můj popud ve věčných lovištích nechtěných turistických zavazadel na letišti. Vyrážíme na sedmikilometrový pochod k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss. Ozdobám zdejší lokality. Krosny necháváme ve stanu v kempu. Ztrácíme soudnost?
Barnafoss (dětský vodopád nebo tak nějak) a jeho příběh:
Barnafoss (Dětský vodopád), protékající úzkou soutěskou, je agresivním a hlučnějším bratrem poklidného Hraunfossaru. Váže se k němu legenda. Legenda dávající mu své jméno. Pojednává o dvou malých chlapcích, kteří doplatili na svou netrpělivost. Nedočkavé ratolesti narozené do rodiny farmářů doma osiřely. Čekání na rodiče, odešlé do nedalekého kostela na vánoční mši, se pro ně stalo nudnou kratochvílí. Místo čekání zvolili, že svou dlouhou chvíli zabijí a půjdou rodičům naproti. I kolik je v těch slovech budoucích bolů!
I vyšli z domu svého, růžové brylle stále nasazeny na obou očích, neboť jejich krátký život zatím nepoznal žádných nepravostí. S dětskou radostí jim vlastní vesele plesali a poskakovali si cestičkou. Až dorazili k vodopádu a řece nad ním. Jedinou možností k překonání této rozbouřené a děsivé překážky byl přírodní kamenný most. Ten museli oba naši hrdinové zdolat, chtěli-li spatřiti své rodiče. S nevinností v očích typickou pro švarné chlapce vydali se most zdolati. Ovšem most pro ně byl mocný a silný soupeř. Shodil jim z očí růžové brylle a oni poprvé v životě poznali, jak může být svět kruté místo. Závrať zamotala jejich hlavy a oba se zřítili do vody pod mostem, kde zahynuli na následky utopení a nejspíš dosti drastického potlučení. Pošramoceni, polámáni, zhyzděni a určitě mnoha šrámy zdevastováni hoši tak doplatili na svou nedočkavost, netrpělivost a to, že nosili růžové brylle rovně a ne křivě, aby mohli svět vidět i normálně. Ve vší své syrovosti, nenávisti a zlobě. A tak vodopád sežvýkal životy těchto hochů stejně jako sny rodičů na silné, švarné a mužné nástupce při práci na farmě. Místo toho byl most proklet matkou a pár let nato jej zničilo zemětřesení. Vodopád opředen hrůznou legendou si stále nevědomky proudí dál a hluchý ke své minulosti (možná se snaží vinu smýt svým silným proudem), jež z něj dělá vraha malých dětí, nemění směr, nestydí se a je pyšně dominantní. Konec jedné legendy. Pokračování jiné.
Hraunfossar
Zrychlený turismus v praxi
Opouštíme kemp prozkoumanou cestou ze včerejšího dne a vyrážíme na historicky první regulérní procházku bez zátěže a s vědomím, kam přesně jdeme a co od toho čekáme. V takovém balíčku nemohou chybět ani naše oblíbená oblaka mušek. Váš oddaný a pokorný vypravěč se nebude opět zmiňovat o utrpení, které potyčka s těmito tvory působí.
Další slepá stezka. Online mapy jsou spolehlivě nepřesné a stále nás v tom utvrzují. Stezka je přehrazena plotem. Vysokým plotem. Nezbývá nám než se zase vrátit a jít po asfaltové cestě. Jak se zdá, turistické stezky nejsou na Islandu populární. Všude se jezdí autem. Hlavně se všude spěchá. Auta létají po cestách jako na dálnicích v Německu.
Parkoviště je plné osobních automobilů, karavanů, motorek, autobusů a hybridních monster s koly vysokými jako já sám. Dřevěné budovy, informační tabule a miliony lidí paběrkují všude kolem. Ano, Island ve své plné kráse. Proplétáme se davy, čekáme ve frontách na příjemný výhled. Různě nastavené fotoaparáty, telefony a různé další vymoženosti loví autentické a originální zážitky. Někteří vystupují z aut, stoupají si do front a jakmile se jim díky ostrým loktům naskytne příležitost, postaví se na vyhrazené místo pro fotku, hodí pózu, vyfotí to a utíkají zpátky do auta.
Daří se nám ukořistit místo na dřevěné verandě. Před námi Hraunfossar. Kolem nás mačkající se davy a různé nadávky v rozmanitých jazycích kvůli dlouhému prodlení. Nestíhám si prohlédnout kaskády táhnoucí se devět set metrů na délku a vytahuji alespoň mobilní aparát, abych si pořídil selfie a dalších pět fotek. Pak musím uvolnit místo dalším. Není čas být uchvácen, každý má harmonogram. „Není kam spěchat, jsme na dovolené“ tady zrovna moc neplatí. Zákazy přelézání lan jsou zde ignorovány a několik stativů i se svými přisluhovači stojí za nimi na hraně, ale v lepším úhlu.
Dereme se pryč z přecpaného Hraunfossaru a strkáme se s turisty na dřevěném mostu, který spojuje břehy nad vrahem dítek Barnafossem. Fotoaparáty a telefony vydávají různorodé zvuky (nechápu, k čemu to mají zdejší influenceři zapnuté) jako na červeném koberci v Hollywoodu apřehlušují i hlasité burácení vody.
Prcháme z influencerského úlu. Máme odřené lokty, podlitiny pod žebry z cizích loktů a moje falešná originalita dostala další trhlinu.
Ztraceni v mechu
Cestou zpátky potkáváme kopec s cestičkou a rozhoduji, že na něj vylezeme. Má mizerná fyzička už není tak mizerná. Sem tam zastavím, abych pořídil fotku výhledu. Zkouším, jestli je o deset metrů výš lepší výsledek než předtím. To je výmluva. Pravda je taková, že musím nabrat dech. Začínám se dostávat do formy. Nebo to možná bude rýžovým pokladem a arašídovým máslem. Mým největším nepřítelem na cestách. Nechutná, táhlá hmota v kilovém kýblu v mé krosně. Asi jsem čekal větší příbuznost s nugetou. Smůla.
Reyðarfell čnící 465 m n. m. zdoláme. Nemohu to tvrdit s jistotou, neboť se nám zbláznila navigace. Za kopcem jsme nalezli starou pohádku o tom, že horizont skrývá další vrchol a ten nejspíš další. Poté, co jsme vystoupali i ten druhý, nastalo klasické hrobové ticho. Opět. Kolem pouze kamení, v dáli tráva a bagr. Ano, bagr. Nehybně splynul s pozadím a zdálo se, že tam patří stejně neodmyslitelně jako kdejaký povalený kámen. Je součástí těchto panoramat od nepaměti. Vrchol Reyðarfellu je až třetím kopcem za kopcem a jeho zdolání již některé z nás neláká. Ne vždy musí člověk vystoupat na samotný vrchol.
Zase jsme se ztratili. Navigace nefunguje a cestičky jsou opět slepé. Kdybych byl fanoušek Harryho Pottera, tak bych sem hodil nějaký poznatek o schodech měnících svou pozici. Nebo jak to tam vlastně bylo. Aspoň že vidíme na Húsafell.
Nechceme šlapat na mech, to se tady trestá smrtí, nebo vás přepadnou elfové a sedřou z kůže. Jsme zamotáni v mechovém poli. Teď nás odněkud přijde sejmout mechový elf a máme po banálních starostech. Tady už by pak mohl pomoct jedině Eru Ilúvatar, ale tomu byli lidé vždycky ukradení. Navíc jsou to mechoví elfové, to nebude nic z jeho dílny.
Skáčeme jako pružinky mezi mechy. Takové podvečerní cvičení před sprchou a spaním. A přitom se nám Húsafell vzdaluje. Jsme blíž bagru. Každý přešlap, a pár jich bylo, je trýzní pro mé srdce a slibuji si, že zjistím, jak se sází mech, abych v budoucnu napravil škody, které jsme způsobili.
Jenom do chvíle, než narážíme na hluboké rýhy po zmíněném bagru. Mechu zde bylo učiněno zadost. Byl vyhlazen. Rozryt do základů. Znetvořen. Zničen. Zabit. Křehká příroda zaplakala a já s ní. Běduje nad tímto zjištěním jsem zaklekl do měkkého mechu, vytrhl dva trsy, každou rukou jeden, a k nebi zvolal slova pohoršení. Nevšímaje si mechu víc, pokračuji v přímé cestě.
Jsme u lavičky z předchozího dne. Tady už to známe. Sejdeme dolů. Překročíme most a míříme do kempu.
Pro více sebemrskačství.
Zdroje: Informace o legendě vodopádu Barnafoss a geografických údajích v článku pocházejí z oficiálních informačních tabulí umístěných přímo u vyhlídkové trasy v lokalitě Barnafoss/Hraunfossar
Zdroje o nadmořských výškách přímo z aplikace mapy.cz
