Hlavní obsah

Desátý den na Islandu: Reykjavík, mužská síla a ohnutý kolík

Foto: Benjamin Bobek

Balíme vlhký stan, mžení se mění v déšť, vlhko je vlezlé i pod vrstvami oblečení. Mlha sedí na mořské hladině. Déšť se mění v mžení.

Článek

Mlha padá a autobusovou zastávku

Jdeme na autobusovou zastávku. Nevíme, kde přesně je, ale v takovém malém městečku se nemůžeme jen tak ztratit. Jeden autobus denně. Pokud vůbec. Snad se tady dodržují jízdní řády.

Obcházíme budovy patřící k benzínové pumpě. Nápis Nesti evokuje ledový čaj. Nejsem si jistý, že se tady vyrábí. Celý komplex několikrát obcházíme, a i přesto, že se řídíme mapou v telefonu, zastávka nikde. Nejspíš vypadá jinak, než jsme zvyklí. Minule to byla jenom cedule. V mlze se cedule špatně hledá.

Obcházíme to každý z jedné strany asi dvacetkrát. Je to zbytečné. Sedáme na lavičku, odkládáme krosny a opět scrollujeme telefony. Možná jsme něco přehlédli. Možná se objeví nějaké nové informace. Z dveří budovy Nesti se vynořuje člověk ve stejnokroji. Že by řidič? Típá cigaretu, zachrchlá a míří někam do mlhy.

Vydávám se slídivě za ním, milášku. Po několika krocích se mlha kolem autobusu rozplyne. Řidič stojí u předního vchodu a vybavuje se s čekajícím chlapíkem. Neváhám ani minutu. Vracím se zpět, sbíráme batohy a jdeme k autobusu.

Foto: Benjamin Bobek

kostel

Někdo je zoufalejší víc než my

Už tady postává více lidí. Přibíhá i chlapík ověšený batohy. Krosna, bágl přes rameno a malý batoh na hrudi. Oděn v pršiplášti, zmoklý, s těžkým dechem zahazuje bágl na zem. Přihodí krosnu a menší batoh. Sedá na bágl a oddechuje. Nervózně se kolem rozhlíží. Klepe nohou. Dívá se na hodinky. Několik nádechů. Opět se dívá na hodinky. Přestává klepat nohou. Mocně vydechuje a zvedá se z báglu. Stočí svou pozornost k muži ve stejnokroji. Několik kroků a pak začíná rozhovor, při kterém unavený muž začíná ztrácet půdu pod nohama. Bez nadšení rozhazuje rukama. Nakonec rozčilen udělá několik kroků zpět od muže ve stejnokroji. Opět dýchá hlasitěji. Drobnými kolečky kolem svých zavazadel si něco mumlá. Pak už nemumlá, ale říká cosi směrem k muži ve stejnokroji. Ten pokrčí rameny a říká „Sorry“. Nahromaděný vztek vybublá na povrch a chlapík se přiblíží ke svým zavazadlům a několikrát do nich kopne.

Když nakopne svou krosnu potřetí, otáčí svůj hněv vůči chlapíkovi ve stejnokroji. Pár nemístných poznámek, určitě jsem slyšel slovo „Fuck“ aspoň pětkrát. Vzhledem k tomu, že má slovní zásoba v anglickém jazyce pokulhává mnohem víc než v českém, což jistě musí znít neuvěřitelně, nepochytil jsem, zda onen sklíčený agresor je v právu, či je to jenom věčně nespokojený uličník. Nešťastník si sedá na svou krosnu a s obličejem v dlaních vydává zvuky, jež jsou známkou značného podráždění. Ještě jeden úder pěstí do báglu a vyklízí scénu. Rázným krokem odchází a neodpouští si ještě jednou anglický sprostý výraz. Pak zmizí v mlze. Nakonec se ukázalo, že si spletl autobus. Ten jeho odjel dřív.

V autobuse se dá platit kartou. Překvapení? Spíš ne. Tady se platí kartou úplně všechno. Hotovost je výsměch. Kempy mají terminál. Autobus má terminál. Záchody mají terminál. Všechno má terminál k placení.

Vyjíždíme z tunelu, který jsme nedávno objížděli s francouzskými důchodci v karavanu. Asi je cena tunelu v ceně jízdenky. Masivně prší. Stěrače autobusu jedou naplno. Kapky deště bombardují okna. Přes vrstvu tekoucí vody je vidět jenom rozmazaná krajina.

Foto: Benjamin Bobek

domy

Chaos s autobusy

Déšť bombarduje naše pláštěnky i pláštěnky batohů. Kravál, který se skoro musí překřičet. Do toho zmatek autobusového nádraží v Reykjavíku. Autobusy odjíždějí, přijíždějí. Lidé pobíhají v dešti sem a tam a my nejsme schopni najít spoj, který by nás odvezl blíže ke kempu. Jízdní řády se rozpíjejí pod návaly deště a nesrozumitelná slova se spojují do jednotného blábolu. Naštěstí jsem v těžké symbióze s moderními technologiemi. Nacházím si přístřešek. Snažím se zpod pláštěnky vyhrabat telefon.

Probíháme skrz provazy vody padající z nebe k potřebné zastávce, kde má stát autobus s kýženým číslem. Autobus tam stojí, což o to. Ale žádné číslo na něm nesvítí. Informativní tabule je správná. Číslo zastávky je správné. Čas je taky správný. Možná odjel dřív? Nebo je tohle onen autobus?

Autobus driftuje skrz hlavní město. Zběsilá jízda s námi háže ze strany na stranu. Nechápeme, jak funguje zastavování na znamení. Snažíme se vypozorovat počínání ostatních a motáme se do toho ještě víc. Někdo mačká tlačítko. Minuli jsme zastávku a autobus zastavuje až na další. Další osoba mačká tlačítko a autobus zastavuje hned na první zastávce. Islandské nápisy nejsme schopni rozluštit. Islandský hlasatel se s námi nebaví jinak než islandsky. A naše zastávka se blíží. Jediné, co víme, je, že je na znamení. Kdy zmáčknout tlačítko? KDY? KDYYYYYY?????

Asi jsme se trefili. Autobus zastavuje přesně tam, kde potřebujeme. Kemp uprostřed města. Poprvé stojíme na něco frontu. Tentokrát na zaplacení kempu. Střet s civilizací. Nikdo kempem nechodí, aby člověka zkasíroval. Je to jako vstup na sportovní utkání. Zaplatíme a dostaneme samolepicí štítek, který si později musíme přidělat na stan. Skoro jako hotel. Velká zastřešená jídelna praská ve švech. Bzučí to tady jako v rozdrážděném úlu.

Muž je pánem tvorstva

Stavba stanu v dešti. Čím víc člověk spěchá, tím horší si to dělá. Jako bychom se vrátili na začátek k prvnímu dni. Naše vypilované mistrovství dostává ve ztížených podmínkách další velkou facku. Vybalit stan ze dna batohu znamená vyházet všechno ven. Na mokrou trávu. Rozmočenou hlínu. Snažím se položit batoh tak, aby seděl na pláštěnce. Samozřejmě se okamžitě klátí do mokré trávy. Když jej zvedám, zašpiním si ruce o přilepené bláto. Reflexivně se utírám do kalhot. Přidržuji batoh mezi koleny, aby se mi neklátil, a tím si špiním kalhoty ještě víc. Rozepínám plastové klipsy. Nepovolil jsem nejdřív stažené popruhy, takže víko batohu se vymrští pod náporem věcí uvnitř dozadu a klátí s sebou batoh. Tím, že jej držím mezi koleny, klátí i se mnou. Nebyl jsem na takovou podpásovku připraven. Několik sekund balancuji, až nakonec padám spolu s batohem.

S nadávkami se zvedám. Vyhazuji věci z batohu, abych se prohrabal na dno a vytáhl sbalený stan. Obal je lehce navlhlý. Zabalený mokrý stan v krosně neuschne. Tak nějak jsem to čekal. Hážu sbalený stan na zem a snažím se rychle naházet zbytek věcí zpět do batohu. Zatahuji pláštěnku na jeho ochranu, přestože už dostal batoh slušně zabrat. Vybalujeme vlhký stan. Snad to nebude tak špatné i uvnitř. Nejsem žádný specialista, ale pokud zmuchláte stan a vložíte jej do obalu, nejspíš mu to moc neprospívá.

Nová technologie postupu stavby objevená v Borgarnes nám jde pěkně od ruky. Až do chvíle, kdy se poslední kotvící kolík nechce zapíchnout do země. Nejdřív se škodolibým úsměvem pozoruji její snahu zabořit jej do deštěm změklé půdy. Když to trvá delší dobu, povzdechnu si a zakroutím hlavou. Přihazuji několik poučení a rad, na které se mi dostává jenom zamračený a frustrovaný výraz říkající, ať jdu do prdele. Přistupuji blíž a další snahu o zaboření častuju kyselým úsměvem a s větší škodolibostí. Teď mohu předvést, proč jsem potřebný, a zároveň si vychutnat další malé vítězství ve svém životě. Postavit se na vrchol potravního řetězce a dokázat, proč je muž lepší a zručnější. Muž zachraňující ženu v nesnázích. Rozpažil jsem ruce jako Ježíš přistupující ke svým ovečkám. Napávil se a sladkým konejšivým hlasem pronesl: „Ustup, tady je zapotřebí mužská síla a bystrost.“

Svět potřebuje své hrdiny a já se nebojím se jedním takovým stát. Jemně ukončuji její snahu a důrazně konejšivým gestem naznačuji, že je čas to vzdát. Měřím si kolík pohledem. Sarkasticky kolem něj chodím, předstírám hluboké úvahy. Dělám různé propočty, do vzduchu si kreslím rovnice a zamyšleně si třu rukou bradu. Déšť je najednou vedlejší. Přistupuji vítězoslavně ke kolíku. Rukou nastavuji úhel, kterým se bude nořit do půdy. Přišlápnu jej nohou a zatlačím. Kolík se zanoří asi centimetr hluboko. Pak se zastaví. Jen pro efekt. Namlouvám si. Prohazujeme si pomalu vítězoslavné výrazy ve tváři. Koutky mých úst se z úsměvu stáhly do neutrálního výrazu. Přidávám větší tlak. Kolík se stále nehne. Její úsměv se mění v pošklebek. Můj neutrální výraz v zarputilou námahu.

Skoro na kolíku stojím, když se konečně zanoří do země. Oklepu si ruce jako po dobře odvedené práci. Vítězství. Už si chystám fráze, které jí vmetou do tváře, že na něco je prostě nutná mužská síla. Pak mi však ukazuje, ať se podívám na svůj výtvor. Kolík je v zemi pod nezdravým úhlem. Navíc jeho špička trčí o kousek dál ven.

Kolík se nezabořil do země. Zůstal přesně ten jeden centimetr hluboko a pak se pod náporem mé váhy ohnul o devadesát stupňů. Vytáhl jsem jej z krkolomné pozice a chvíli se snažil zjistit, co se stalo. Špatný výběr místa. Pod hlínou je kámen. Velký kámen. Kamení. Něco tvrdého a nepoddajného.

Foto: Benjamin Bobek

rybáři

Rychlý průzkum hlavního města

Sprcha vodou s odérem záprtků ze mě smyla nezdar. Tuňáková konzerva s kuskusem zaplácla pocit selhání. Déšť to prozatím vzdal se svými výpady, a tak můžeme prozkoumat hlavní město. Nejznámější ulice se hemží lidmi. Mraveniště. Zmatené mraveniště. Lidé běhají z jednoho obchodu se suvenýry do dalšího. Všude to stejné. Islandské vlajky. Plyšoví papuchálci. Zvířecí rohy, které mají sloužit jako nádoby za starých vikingských časů. Ovčí kožešiny a kousavé svetry. Magnetky. Z nějakého důvodu vycpaní medvědi před jedním z obchodů. Ulice je cítit jídlem. Auta troubí na turisty plížící se po cestě. Lidé se nevypočitatelně zastavují uprostřed chůze a skrz své telefony a fotoaparáty hledají nejlepší objekt k vyfocení.

Blížíme se k dominantě města. Zdejšímu kostelu. Nebo to je katedrála? Co já vím, v architektuře a náboženství značně pokulhávám. Kocháme se a pokračujeme dál. Na ulicích se střídají obchody se suvenýry, restaurace anebo ubytovací služby. Každý druhý vchod má krabičku na klíče s kódem. Nejspíš nějaká Airbnb nebo jak se to jmenuje. Taky vidíme první regulérní vágusy. Chodí kolem popelnic a sbírají plechovky a láhve od piva. Obojí se tady vykupuje zpět.

Jsme v přístavu. Vlny oceánu se rozbíjejí o kamenné vlnolamy. Jako ve zrychleném filmu po nich pobíhají lidé s pruty. Žádná pohoda na židličce s lahváčem po ruce ani vojenské oblečení nebo vysoké gumáky. Kýble, pruty a sportovní oblečení. Tenisky. Vypadá to jako chaotický výlov ryb. Někde jsem zaslechl, že na rybaření z moře nemusí mít člověk povolenku, takže si každý může chytit, co si zamane a kolik si toho zamane.

Začíná zase pršet, takže se musíme s hlubším průzkumem Reykjavíku rozloučit a upalujeme zpátky do kempu. Třeba někdy příště.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz