Článek
Ztratit se je jen jiný způsob, jak najít cestu
Kaňonem Selgil prochází potrubní soustava s horkou vodou zásobující celý Húsafell. Potrubí není zahrabané, ale vede pěkně na povrchu, takže je stačí sledovat a ztratit se cestou do kaňonu by mělo být nemyslitelné. Jak jistě dobře znáte svého skromného vypravěče, čekáte opět nějakou klasickou historku o ztracení se v pustině. Ohraná písnička již nikdy nelahodí lidskému uchu, stejně jako moucha u něj bzučící. Strastiplné jsou však cesty naše a vaše ohraná písnička, naše starosti. Šedivá obloha sice hrozí deštěm, ale máme skvělé pláštěnky z Decathlonu. Ty nás podrží.
Neuvěřitelné se stává skutečností a konečně máme co následovat. Tyčky značící turistickou trasu. Navíc cestu lemují staré i nové trubky, rozežrané rezervoáry a modrá říčka. Vítaná změna. Od začátku víme, kudy jít.
Chvíli si lehce vykračujeme, sem tam přelézáme malé překážky. Nejspíš záměrně nastražené, aby byla cesta víc mrtě cool, a pak zčistajasna stojíme u lana. První extrémní místo tři tisíce. Jakožto džentlman a hrdina jdu první. Funím. Klepe se mi celé tělo. Berou mě závratě. Ztrácím sílu v nohou a jsem blízko kolapsu. Pádu. Drápu se ten metr a půl za pomoci ocelového lana nahoru a mám strach, že jsem vydal veškerou svou energii na tento úkon. Potřebuji nabrat kyslík a obnovit obličej nezdolného cestovatele. Jednou se rychle nadechnu. Tak, aby to nebylo vidět. Nasazuji masku hrdiny. S přiškrceným hlasem a ve tváři vepsaným triumfem rozdávám rady, upozorňuji na náročnost a nabízím pomocnou ruku.
Brodíme se přes řeku. Pro chrabrého dobrodruha, jakým jsem já, naprostý nadúkol. Naštěstí mám natrénováno z malé říčky v Húsafellu. Prostě přeskáču po kamenech z jednoho břehu na druhý. Jsem za polovinou a taky na konci cesty. Silný hluboký proud. Přesně takový, který se pod balvanem výhružně vlní a nabírá rychlost. Od druhého břehu mě dělí zhruba devadesát osm tisíc metrů, což pro skok z místa není reálné uskutečnit. Hopkám zpátky na druhý břeh a zjišťuji, že jsem zde sám. Existuje schůdnější cesta než ta, kterou jsem vybral já. S hlavou vztyčenou a stále zatvrzelou přeskáču po trase, které jsem se původně vysmál. Nazval jsem ji břídilskou a nehodnou našeho cestovatelského umu.
Selgil
Nejsme ovce. Jsme ignoranti.
Jsme na kopci. Končí značená cesta. Nebo je zase někde schovaná v křoví. Nebo tady nikdy nebyla. Poslední kolík se výsměšně tyčí za mými zády. Směje se a kdyby měl ten všivák ruce, určitě by si na nás ukazoval. Kdyby měly ostatní nohy, přišly by a začaly si na nás ukazovat společně. Kreslená mapa. Google Maps. Mapy.cz. Nic nefunguje. Měli bychom být nedaleko rozcestí napojujícího se na stezku vedoucí k Bæjarfellu. Z rozcestí je konečná. Stejně kolíky nepotřebujeme. Jsme svérázní dobrodruzi a jdeme si to po svém. Házím motivační citáty, které si po večerech čtu před spaním. „Každé ztracení je jenom předzvěst k nalezení něčeho nového.“ „Ztratíš-li se, neztrácej naději, už tak jsi ztratil dost.“ A můj triumf: „Ztracený jsi jenom tehdy, pokud tomu začneš věřit.“ Kdybych s sebou měl motivační žábu, olízl bych ji, ponořil se do svého nitra a alespoň bych našel sám sebe a smysl života.
Jdeme si vlastní cestou. Nejsme ovce. Jsme ignoranti. Sledujeme kaňon. Objevuje se další nešvar. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jakési travnaté hrboly vypadající jako kupky slámy naskládané vedle sebe. Na pohled pevné, pod nohou měkké a poddajné, některé se pohybují. Šlapu několikrát mimo bochánek a noha začvachtá ve vodě. Beru to jako varování a začínám si rozmýšlet cestu. Učím se z vlastních chyb rychleji než kdykoli předtím. Dělám delší krok, než jsem zamýšlel.
Každý drn je jiný. Je to skoro jako chodit po sněhu. Jeden, dva, tři kroky. Člověk nabere jistotu. Čtvrtý, sníh povolí a noha se boří po kolena do vlastní díry. To se teď stalo mně. Ne až po kolena, ale začvachtalo to a mám nohu až po kotník ve vodě. Zklidňuji svou chůzi a dech a stává se z toho matematická úloha. Čím víc se věnuji počítání, tím víc se vzdalujeme od kaňonu a o to víc se zamotáváme ve své ztracenosti.
Když nejsou po ruce drny, jsou tu nízká křoviska. Hustá a nepropustná. Pouze zkušený horal jako já ví, že každý krok se musí rozvážit a přehodnotit. Sbírám zkušenosti za pochodu a hned jsem schopen je předávat dál. V tom jsem vždycky vynikal. Dávat rady potřebným. I když je nepotřebují. Bojovat s křovím je stejně nemožné jako projít přes rytíře Ni. Vracíme se směr drny. Jednou to skončit musí.
„Když vzdáš jeden boj, neznamená to, že jsi prohrál.“ Další motivační citát v mé hlavě mi připomíná, že život je nejenom o výhrách, ale i o tvrdých porážkách, které přinášejí zkušenosti. Bez porážek není výher. Stojím na okraji kaňonu a taky pevnýma nohama na stezce. Neviděli jsme kolíky, protože většina z nich je ulámaná. A jelikož nás nenapadlo jít na to logicky, tedy držet se kaňonu, protože to zenový turista potřebuje ke svému klidu v duši, dostali jsme se tam, kde jsme teď. Unavení ze skákání, brodění a matematických úloh. Neboj se pádu, který bolí. Boj se jen pádu, který nebolí, protože znamená cestu bez poučení.
Blátivá, vyšlapaná a krásně viditelná cestička. Cestička vedoucí houštinami, ztrácející se pod nohama a objevující se o dva metry dál, než měla. Začínáme si být jisti, že jdeme úplně jinam, než jsme chtěli. Obcházíme Bæjarfell dokola na druhé straně kaňonu. Pokud bych věřil v osud, řekl bych, že nám není souzeno se na něj dostat.
Vodopád
Frajeři mají survival nůž
Vytahuji svůj survival nůž a řežu s ním dřevorubecký krajíc chleba. Nebyl to záměr, ale survival nůž je dobrý snad na všechno ostatní, jen ne na svůj původní záměr. Důležitější je, že vypadá frajersky. Edice Bear Grylls. Rozřízne pneumatiku, rozdělá oheň a držadlo se dá použít jako kladívko. Je ve frajerském pouzdře, na kterém je schovaný diamantový brousek. Jedna velká záležitost na mrtě frajeření. Když nad tím přemýšlím, není dobrý na nic z toho, co jsem vyjmenoval, pokud s ním neumíte zacházet. A to já neumím. Třeba někdy někomu budu potřebovat rozřezat pneumatiku. Nebo naporcovat slona a schovat se v něm.
Ládujeme chléb s pomazánkou, v pozadí nám duní vodopád a někde z kaňonu bečí ovce. Z mechových a křovinatých plání se pro změnu ozývají ptačí skřeky, zpěv, zvuky a podobné poetické názvy jejich řeči. Zatím neprší, a tak mohu schovat survival nůž zpátky do batohu a opájet se svou vlastní výjimečností na tomto místě. Třeba tady nikdo nikdy nepořídil fotku. Pokládám svačinu, hlad na jídlo mě přešel a místo toho mě začíná stravovat touha po uznání na sociálních sítích. Nastavuji telefon pro zvěčnění dalšího životního momentu, který později proskroluji prstem.
Nevzdávej se před cílem, ať je sebevíc daleko
Nejspíš jsme zdolali vrchol Selfjall, aniž bychom to tušili. Kaňon mizí a srovnává se s naší cestou. Šipka v navigaci skáče z jedné strany na druhou, když se snaží načíst. Poprvé je něco víc ztracené než my. Bohužel jsme na navigaci závislí. To, že jsme opět ztratili cestičku, už zmiňuji naposled, prostě s tím počítejte. Další vodopád. Kaskádovitý. Tentokrát stojíme pod ním a je nám na dosah. Voda po něm stéká jako ze schodů. Každý schod je vysoký jako já sám. A samozřejmě skáčeme po našich oblíbených drnech a mušky nám masírují obličeje.
Skoky přes potůčky. Opatrně. Některá místa vypadající jako pevné body jsou nasáklá vodou a propadají se. Na hledání cestičky jsme zanevřeli. Možná bychom zanevřeli i na hledání vrcholu Bæjarfell, ale já toho všiváka musím dostat. Dneska jsem průbojný. Nevzdávej se před cílem, ať je sebevíc daleko. Doskákali jsme až do ještě větší nepřehlednosti.
„Píííííííííííííííí,“ náš věrný ptačí spojenec přeruší ticho, ze kterého zaléhá v uších. Poté další. A další. Sem tam pohyb. Bílý drolící mech pod nohama. Bažiny nebo podmáčená zem. Ještě opatrněji se brodíme mými vybojovanými průsery. Jsme v labyrintu světa, jejž neznáme, a ráji, který nás zrovna nehladí po srdci. Každý krok je pečlivý. Nechci mít mokré boty.
Další drny a pod nimi ještě větší neznámo. A najednou. Rovná kamenitá pustina. Pár osamocených travnatých ostrůvků, kde se ledabyle válí ovce. Jak se až sem dostaly? A ve velkých dálavách ledovcové čepice. Langjökull na jedné straně a ještě dále bývalý ledovec Ök. Po pravici náš cíl Bæjarfell. Každým krokem stejně daleko.
Vrchol blaha
Nad mrtvou, nafouklou ovcí létají mouchy. Zdá se mi, že její tělo se stále hýbe. Nebo je třeba před explozí. Zjišťovat to nebudu. Já jsem taky před explozí. Radostnou. Jsme na úpatí naší dvoudenní nemesis. Bæjarfell. Strmě se nad námi tyčí a mračí. Přešel ho smích syčáka. Dneska jsem zvítězil. Pohrozím mu pěstí a slíbím, že mu pěkně pošlapu temeno. Zamračí se ještě víc.
Nehroz svému nepříteli, dokud jej nemáš na lopatkách. V tomhle případě, dokud mu nestojíš na hřebínku. Obcházíme toho všiváka sem a tam a hledáme nejschůdnější možnost výšlapu. Mohli jsme jít přímo, ale proč si dnešní chůzi ještě o trochu nenatáhnout?
Remíza. Stojím na vrcholku Bæjarfellu, ale nevydržím tam dlouho. Chladivý vítr mi vráží jednu facku za druhou. Nakonec jsem Bæjarfell zdolal, ale pocit vítězství jsem si vychutnat nestihl. Jako by se prolomilo zlé kouzlo vyřknuté proti nám, nacházíme stezku a lehkým krokem jdeme až k našemu oblíbenému kaňonu Bæjargil. Scházíme po nám známé cestě dolů do Húsafellu. Ohříváme si jídlo a utrácíme trochu z našich peněžních zásob za termální koupel na zdejším koupališti. Když se nakládáme do pětatřicetistupňové vody, začíná pršet.
Reykjavík. Tam zítra povede naše cesta. Nevybrali jsme si jej dobrovolně. Ale okolnosti mění naše plány.
Þúfur - zmíněné travnaté bochánky, drny.
Pro více sebemrskačství navštivte můj profil.
