Článek
Klasické ranní rutiny
S bušícím srdcem a černými myšlenkami v hlavě, i přesto, že zbytek těla byl po mých toaletních výkonech uvolněn, jsem si uvědomil, že jsem ji tam včera večer zapomněl. Zda se tam stále nachází, bude za několik kroků zodpovězeno. Udělal jsem jich přesně pět, když jsem uviděl powerbanku na svém místě. Další dva kroky a jsem u ní. Nabitá. Horká v chladném ranním vzduchu a mrholení.
Tři stěny se stříškou nejsou zrovna nejlepší ochranou před nezmary počasí. A jelikož jsem spoře oděn a za svým posláním na záchod jsem spěchal, začínám být pěkně prokřehlý. Počasí se tady opravdu vtírá pod kůži. Zlatý teploučký stan s vydýchaným vzduchem. Říkám si se stydlivým výrazem ve tváři, když si beru ze zásob zanechaných zde předchozími cestovateli jednu sušenku. Vzal bych si víc, ale takový vypočítavý vačnatec ještě nejsem.
Sundávám si mokré ponožky a klepající se chladem se soukám zpátky do spacáku. Ještě je docela brzy, a tak mohu odpočívat. Stejně to nevypadá, že dneska budeme něco divokého podnikat. Zítra večer musíme být v Reykjavíku. Zatím nemusíme panikařit.
Vaření ve stanu
Poprvé musíme vařit ve stanu. Nervózní atmosféra. Chytne to tady? I když tak činím v chodbičce, nepropálí žár plachtu? Pouštím jenom minimum plynu. Škrtám zapalovač. Jiskra. Plamínek se nechytá. Jsem nervózní a klepe se mi ruka. Opět škrtám zapalovačem. Jiskra. Další jiskra. Pak konečně plamínek. Přikládám zapalovač k syčícímu vařiči. Bum! Rozžehne se. Nic se nepropaluje. Jen to tady smrdí.
Nakrájený párek a fazole bublají v ešusu. Nervózně držím propanovou bombu na nerovné zemi. Ve stanu voní typický sladkokyselý odér Heinz fazolí. Jedno z nejlevnějších jídel na Islandu. Můžeme na nich žít měsíce. To, co u nás považujeme za nedostupnou pochoutku, je tady druhořadá záležitost. Heinz fazole s arašídovým máslem, když bude nejhůř. Na tom můžeme žít možná i roky.
lod
Průzkum Borgarnes
Generální průzkum Borgarnes začíná na černé pláži. S černými útesy. Černým pískem a černým kamením. Obloha ocelově myší šedi na nás kropí poprašky vody. Nacházíme slušnou dávku odpadků. Plechovky, obaly od jídel. Válí se všude na pláži. Možná přišly s přílivem.
U kostela na kopci zapadáme do malebné kavárny a dáváme si kávové menu. Káva a mrkvový koláč chutnají výborně. Nepiji sice kávu, ale tady jsem udělal výjimku. Stačilo mi přesně pět loků, abych ji vypil. K tomu asi sedm tahů malou dezertovou vidličkou, abych spořádal mrkvový koláč. Byl moc dobrý. Všechno jsem to zaplácl islandskou klasikou ve formě uzeného lososa na žitném sladkém chlebu s máslem. Taky to bylo moc dobré. Zaplatili jsme za to tisíc pět set devět set islandských korun a těšinkali se na další dobrodrůžo. Takhle najedený jsem nebyl už několik dní. Fazole s párkem začaly pomalu dělat své.
Důležitá fakta, bez kterých se nemůže nikdo obejít
Po nasycení vyrážíme zpět do nehostinného počasí dnešního dne. Borgarnes je zhruba šedesát devět kilometrů vzdáleno od Reykjavíku, což je zhruba 90–100 tisíc kroků pro běžného člověka při průměrné délce kroku 75 centimetrů na krok. Takže rozumný odhad je spíš 92 tisíc kroků.
To znamená, že při normální chůzi kolem 5 kilometrů za hodinu dorazíte do Reykjavíku zhruba za necelých 14 hodin, pokud se jedná o rovný či jenom mírně kopcovitý terén a udržíte samozřejmě stejnou rychlost. A nebudete dělat zastávky.
Do Borgarnes také vede druhý nejdelší most na ostrově dlouhý zhruba 520 metrů nesoucí název Borgarfjaðarbú, právě směrem z Reykjavíku nebo, pokud jedete opačně, tak do něj. Což při průměrné délce kroku 75 cm dělá zhruba 690 kroků z jedné strany na druhou. To je zhruba 6 až 7 minut chůze. Pokud byste zvolili spíše vycházkové tempo, musíte počítat s mírným zpomalením a chůze se vám natáhne na 8 až 10 minut. Pokud byste například chtěli vyjít na Měsíc, který je vzdálen 384 400 kilometrů, musíte ujít zhruba 500 milionů kroků, cestou jenom tam. Pokud byste takto šli nepřetržitě a bez pauz, byli byste na Měsíci za necelých devět let. Při osmihodinové chůzi denně za dvacet šest let.
Přibližně čtyřicet kilometrů od města se nacházejí i nejvyšší a nejstarší březové lesy na Islandu, jež jsou i chráněné zdejší lesní správou. Pokud byste se do tohoto březového háje rozhodli vydat vrtulníkem, při cestovní rychlosti kolem 200 kilometrů za hodinu by samotný let trval zhruba dvanáct minut. Nezapočítáváme samozřejmě start, přistání, hledání vrtulníku ani skutečnost, že normální člověk do březového háje vrtulníkem nelétá.
Samotné město bylo založeno na konci devatenáctého století v oblasti, kolem které se točí takzvané Egilovy ságy, pojednávající o životě klanu Egila Skallagrímssona, farmáře, vikinga a skalda. Historie začíná u jeho děda a končí u jeho potomků. Jeho reálný život není nicméně úplně prokázán. Navíc se Egilovy ságy připisují díky různým podobnostem s jinými texty již dříve zmíněnému Snorrimu Sturlusonovi. Egil zde měl mít údajně farmu již v období okolo roku 1000 n. l. a město dostalo název dle jeho farmy, která se jmenovala Borg á Mýrum. Od roku 1880 v Borgarnes stojí kostel nesoucí stejný název jako ona farma.
šutr
Návrat do reality
Dost bylo přemítání a vysvětlování pojmů, vraťme se k mému útrpnému vyprávění, po kterém samozřejmě bažíte mnohem víc. Při tomhle přemítání se před námi najednou zhmotňuje monument zvaný Brakin, odkazující na zdejší legendy, kterými vás již nebudu zatěžovat, milí čtenáři.
Sedíme na platformě s výhledem na moře. Pár turistů pochodujících okolo se snaží zachytit sychravost dnešního dne na své instagramy. Přemýšlím, co přesně se snaží na své telefony zvěčnit, a tak to zkouším taky. Když usedám, abych si prohlédl své melancholické dílo, odněkud se ozve cinkání. Otáčím se za zvukem a kolem mě si to provrní šedivá kočka s rolničkou. Chytrá kočka se okamžitě začne lísat a vrnět ještě hlasitěji. Ta už určitě nemálo turistů obskočila. K její smůle jsme bez pamlsků. Jediné, co jí můžeme nabídnout, je pročísnutí hřívy a několik vlídných slov hodnotících její vzhled a mazanost kočky váguse.
Není toho tolik, co zkoumat. Jsme zpět ve stanu a začínáme přemýšlet, jak se dostaneme zítra do Reykjavíku. Zkusíme stopovat? Nebo půjdeme tentokrát cestou nejmenšího odporu a koupíme si lístek na autobus? Je tady zastávka. Pokud bude špatné počasí, nebudeme muset opět spoléhat na dobrotu ostatních a navíc získáme čas na průzkum hlavního města Islandu.
Influencerské okno 90210
Sedíme na lavičce. Obloha ukazuje svou vlídnější tvář. Nemží. Slunce se dere přes protrhané šedivé mraky. Je příliv. Voda se otírá o břeh jen pár kroků od lavičky. Nastal správný okamžik smočit poprvé nohy v severním ledovém oceánu. Sundávám pohorky, ponožky a stoupám si do přesně takové vody, jakou by člověk s tím názvem čekal. S myšlenkou na svou influencerskou kariéru okamžitě žádám nějaké snímky, ke kterým už vymýšlím popisky.
„Nezdolá mě mráz, nezdolá mě vichr, jsem na Islandu víc jak týden a poznávám sám sebe. Nacházím své nitro. Všechen hejt odnáší ledová voda, ve které stojím jako vítěz.“
Jen nevím, jestli mám dát ruce do kříže přes svou mužnou hruď s nepřístupným výrazem, nebo ukazovat prstem do objektivu jako strýček Sam na náborovém plakátu s pohrdavým výrazem říkajícím: nezvládneš to, co já.
Voda po kotníky bodá jako dýky. Leodi měl v Titaniku pravdu. Tisíce nožů. Rychle ven. Než mi umrznou chodidla. Snažím se vylézt, ale nohy se nehnou. Místo toho ztrácím balanc a rukama mávám jako větrný mlýn, abych jej udržel a nešvihl s sebou do vody. Zjišťuji, že jsem zabořen po kotníky do bahna. Jakmile chytám balanc, tahám jednu nohu ven. Fazole s párky z mého trávicího traktu začínají vlastní koncert při mém urputném snažení. S oroseným čelem a zarudlými líci se mi konečně povede nohu uvolnit. Celá je obalená v černém mokrém písku. Když mám konečně nohu na pevné zemi, tahám tu druhou. Poskakuji kolem a oklepávám si nohy, přitom se mi špiní ruce a rukávy, něco padá na kalhoty. Místo abych měl nohy čistější, šplíchá mokrý písek všude kolem a rozmazává se ještě víc. Vrhám se na první trs trávy a otírám si ruce, abych zjistil, že trs trávy není zrovna dobrým pomocníkem v tomto úkonu. Vyruším podobným způsobem několik dalších trsů trávy z jejich dřímoty a předávám svůj problém na ně. Pak je mi připomenuto, že u boudy s kuchyňkou je hadice napojená na vodu. Taky možnost.
V boudě zrovna operuje další obyvatel kempu. Ještě větší vagabund než my dva. Zkoumá zdejší zanechané zásoby. Vzpomínám na svůj rošťácký výkon z rána, kdy jsem si vzal jednu sušenku, a říkám si, že až skončí, vezmu si ještě jednu. Chlapík otevírá batoh. Nejspíš bude vařit. Nemůžu se víc plést, můj vděčný čtenáři. Nic nevytáhl. Pouze přiložil batoh k poličce s krekry, keksy, sladkými sušenkami a zbytky sáčků těstovin a všechno to do něj shrnul. Dokonce krabice Cheerios, na kterou jsme si dělali zálusk od rána, zmizela. Takhle se to dělá. To je to správné a poctivé vágusení. Bez obchodů. Poučení pro příště. Alespoň nám nechává plynovou kartuši. Naše píše labutí píseň.
