Článek
Zacházka k pivovaru
Balíme se brzy a stavíme se na strategické místo na popud včerejšího doporučení. Známým gestem se snažíme zastavovat auta. Těch je zoufale málo, a pokud už nějaká jsou, nejsou přátelská. Strategicky jsme nepřehlédnutelní, ale to neznamená, že nejde vidět skrze nás.
„Why don’t we do it in the roaaaaaddddd,“ to jen tak na úvod našeho dalšího lopotného pochodu. Dnes se všichni rozhodli, že nikam nepojedou. Cesta, která by měla být plná aut, je prázdná a jediný pohyb na ní provádíme my dva. Po dvou hodinách chůze, brzděni nechutí v ní pokračovat, jsme shledali, že se před námi rýsuje cedule.
Vytáčí mě ta jednotvárnost! Krásná hora nalevo, napravo. Otevřená planina všude kolem. Kontrast barev, zelené, hnědé, černé a nedozírné dálky. Dvě hodiny chůze. Stejná krásná hora nalevo, napravo. Otevřená planina všude kolem. Kontrast barev, zelené, hnědé, černé a nedozírné dálky. Pak se najednou obyčejná cedule začíná jevit jako nejkrásnější anomálie v prázdné pustině.
Cedule dělá reklamu pro malý pivovar. Pivovar s názvem Steðji. Žhavíme chytré společníky. Za necelou hodinu se má konat prohlídka. Skvělé načasování. Alespoň pro mě. Teď budu muset obhájit to, proč do pivovaru jít a utratit možná zásadní částku z našeho rozpočtu. Půjdu na to chytře.
Vyhrůžka, že bez návštěvy pivovaru musíme pokračovat okamžitě dál pěšky, nepadá na úrodnou půdu. Začnu kvílet a poskakovat v návalu vzteku. Nakopnu trs trávy a vydám ze sebe lítostivé zakňučení. Dávám si dlaně na uši a předstírám, že neslyším odpověď. Spásná myšlenka. Připomínám, že prohlídka znamená potkat další lidi. A ti lidé budou mít auta. Pokud budou mít auta, třeba budou mít místo. Místo znamená šanci na svezení. Svezení znamená, že nemusíme pěšky. Jenom budeme muset navázat přátelský kontakt nebo vypadat smutně a zbědovaně.
Pustoprázdné nádvoří opět drtí náš plán na prach, který zdejší vítr odvál někam k další krásné hoře v dálavi. Místo pivovaru to tady vypadá jako na opuštěné farmě. Chytrý společník nedává žádnou odpověď. Rezervační online formuláře žádné a mapa ukazuje, že jsme v pivovaru. Zjišťujeme alespoň zbytečné informace o pivovaru a vzhledem k tomu, jak to tady pustě vypadá, se teď budeme muset vrátit po cestě, kterou jsme přišli, a pokračovat dál pěšky. Cítím lehké propalování vyčítavým pohledem.
Malá odbočka tři tisíce pro milovníky piva.
Podle chytrého Googlu pivovar zde vaří jedno z nejkontroverznějších piv na světě. Jestli to je pravda, nechá váš skromný vypravěč na vašem úsudku. Říká se mu Whale Beer a při jeho přípravě se používají velrybí koule. Ty se nejdřív vyudí na ovčích výkalech, aby dostaly správnou kouřovou chuť. Osmikilový macek pak skončí v kádi s pivem a louhuje svou lásku do zlatavého moku. Kdyby bylo otevřeno, byla by to dobrá možnost pro růst mého skromného kontentu. Vyfotit láhev, rozepsat delší příběh o tom, jak odsuzuji takové plýtvání velryb. Pak se nahrát při požívání moku a slastně mlasknout s tím, že jsem cool, protože jsem vypil pivo, které v sobě má velkou dávku velrybí lásky. Avšak jako nově promovaný a správný smradlavý hipísácký vágus odmítám myšlenku návštěvy tohoto místa.
domky
Trolí vesnice a vražedné ryby
Míjíme jezero s názvem Blundsvatn. Kousek dál narážíme na trolí park Trollagarðurin. Jsou zde sochy roztodivných postav v různých velikostech. Zkoušíme kotel trollí matky Grýly, ve kterém s předstíraným strachem pózuji pro svá sociální média. Chvíli trvá, než se rozhodnu, kterou pózu na fotku hodím, takže se za mnou začíná tvořit fronta. Nakonec není žádná publikovatelná, jelikož se na žádné netvářím tak, jak jsem předpokládal, že budu. Možná jsem se mohl vyfotit bez trička anebo rovnou nahrát video s nějakým moudrem. Třeba o tom, jak si musíme užít každý okamžik našich životů, protože nikdy nevíme, kdy se pod námi rozžehne kotel posledního soudu. Nebo nějakou podobnou hovadinu.
Bohužel není moc času. Za mnou se tvoří fronta s dalšími lidmi, kteří se chtějí také zvěčnit v kotli matky Grýly. Mají na to celý den, ale musí mě provrtávat svými pohledy zrovna teď, když se snažím být světoslavný.
Zadřeně hledím na zdejší vodopád. Tröllafossar. Kreativní jméno na místě, kde se nacházejí sochy trolů. Z vody létají lesknoucí se lososy nebo pstruzi v koordinovaných obloucích. Nevím přesně, co to je, nejsem rybář, ale jsou jich celá hejna. Zdá se, že pokud už na Islandu jsou živočichové, jsou jich vždycky hejna. Naštěstí nejsme ve vodě, tak nás nemohou napadnout. I když člověk si nemůže být jistý ničím. Znelíbím se jedné rybě a obětuje se dalekým skokem po mém hrdle a ukončí můj prachbídný život. Čert ví, jak jsou agresivní.
Borgarnes
Stopujeme. A jsme docela brzy úspěšní. Zastavuje nám další maličké auto. Portugalský pár nás bere, i když opět do hodně stísněných prostor auta. Už to máme nacvičené. Krosny na klín. Tím, jak mi na něj tlačí, si opět vzpomínám na kilový kýbel arašídového másla, který mi nejspíš právě drtí nohy. Zabírá tolik místa, že by se místo něj do krosny vešel další člověk. Možná dva a vážili by méně. Kolik blbostí jsem si ještě zabalil a nepoužil? Co zabírá místo a přitom by nemuselo? Kvůli čemu se tahám se zbytečnou zátěží? Kyblík, hole, kobercovka? Survival nůž? Náhradní ponožky? Trenky? Plavky? Ručník? Všechno? Měli jsme si půjčit auto? Nebo snad rovnou karavan? Najmout si šerpu? Vykašlat se na to a nikdy sem nejezdit? Za všechno může burákové máslo. Můj největší nepřítel na cestách. A přesto, že jej ujídáme zdatně každý den, stále má jedno kilo a zabírá stejně místa. Pitomá podzemnice olejná. Nechutná to dobře a odkrvuje mi to nohy.
Portugalský pár míří do Reykjavíku. Zazpíváme již naučenou píseň o našem cestování. Oni nám řeknou svůj příběh. Asi nás obdivují, protože to říkají a na stvrzení kývají vážně hlavami. Nabízejí nám odvoz až do Reykjavíku. Odmítáme. Chceme se porozhlédnout v Borgarnes.
Stojíme na benzínce v Borgarnes. Máváme šťastnou cestu našim novým pozbylým přátelům. Snažím se rozhýbat dřevěné nohy. Několik dřepů na vypuštění plynů a vyrážíme směr kemp. Není daleko. Je u moře na travnaté pláni. Stojí zde přístřešek se třemi zdmi, umyvadlem a malou kuchyňkou. Ta je plná zásob, které zde zanechali předchozí turisté. Konzervy, rozbalené balíčky těstovin, plynové kartuše, sušenky, krekry, toaletní papíry…
Trable se stanem vol. 2
I rozhodli jsme se postavit stan a shledali, že zase fouká vítr. Jak si jistě, milý čtenáři, pamatuješ, stavěli jsme ve větru již jednou. A zkušenosti bychom teoreticky mohli rozdávat. Nemůžeš se mýlit víc, milý čtenáři. Protahujeme duralové tyče tunely k tomu určenými. Když si myslíme, že máme vyhráno, něco křupne. Dvakrát. Jako v ozvěně. Středy vchodů zvadly. Na vteřinu přestal foukat vítr. Všechno, co jsem slyšel v hlavě, bylo to opakované křupnutí. Pak zpomalený svět, ve kterém se oblý průchod stanu mění ve špičku. Skoro jako otevřená zlomenina. Nic pěkného na pohled. Vchody se bortí. Já se bortím. Oba se bortíme.
Taháme tyče ven, abychom zjistili škody. Obě tyčky praskly ve stejném místě. Zbědovaně klesám na kolena. Skoro zvracím zhnusením nad naším počínáním. Amatérská chyba. První den jsme měli víc štěstí než rozumu. Naše technika zastrkávání tyčí byla celou dobu naprosto pitomá. Bohužel je odliv, takže si nemůžu jen tak lehnout do moře a nechat se odvléct vodou jako mrtvý tuleň do oceánu. Možná mě sežerou zdejší ptáci, kteří se zaobírají sběrem čehosi v mokrém bahně nebo písku. Nebo mě pohltí bahno.
Kobercová páska se najednou stává důležitou součástí výbavy. Už to není zbytečná zátěž. Najednou se stává hlavní hvězdou naší výbavy. Zachráncem. Spasitelem. Padni na kolena před kobercovou páskou a při tom střílej. Omotáváme každý jednu ránu na obou tyčích. Opatrně zasunujeme nově objevenou technikou tyče do tunelů a konečně stavíme příbytek. Pásku zahodím na dno batohu a opět se stává jenom obyčejnou přítěží.
bahno2
Zpět ve vyšinutém prasátku
Nakupujeme v Bónusu. Léčím si tak další trauma z prvních dní. Krosny jsme nechali ve stanu, a tak se můžeme důkladněji porozhlédnout. Poprvé a pořádně. Nehledáme kartuši, ale něco k snědku. Vyhrávají to párky a fazole. K tomu jakési placaté pečivo, hotdogové rohlíky a samozřejmě můj nový objev. Keksy. Sušenky. Dnes to budou hody.
Telefon nechávám v přístřešku, kde jsou zásuvky. Potřebuje nabít. Sice jsem vypeskován, že takhle mohu být lehce okraden, ale nějak musím do telefonu dostat šťávu. A stát v přístřešku hodinu nebo dvě se mi nechce. Nechávám tam i powerbanku. Jdu se podívat na místo, kde by měl být oceán.
Sedím na lavičce s výhledem na černé, mokré bahno do obrovských dálav. Jak jsem zmínil, je odliv, takže místo, aby mi voda čachtala u nohou, je pryč. Ptáci se stále systematicky pohybují po pláži a místech, kde je za přílivu voda. Otevírám pivo zakoupené v Bónusu. Místo šumění moře mi tak do uší zasyčí známý zvuk otevření plechového piva. Začíná mi být chladno. Napiji se piva a málem to vyhodím ven. Není to pivo, ale nějaký patok, který si na pivo hraje. Teprve teď si čtu, že na plechovce sice stojí Pilsner, ale taky nějakých dvě celé pět procenta. A chutná to příšerně. Čecháčství.
