Článek
A ti, co tvrdí, že letiště mají určitou romantiku, si zaslouží nenávist a komunikaci s Wizz Airem. Zpoždění. Přesunutí gatu. Přeběhnutí celého letiště. Další čekání. Naskládání do autobusu, kde si všichni na sobě namačkaní lidé vzájemně vysávali vzduch až skoro ze svých nosů. Takhle nechejte lidi půl hodiny a pak je vyžeňte ven. Zpoždění. Člověk by řekl, že mě to mohlo položit. Málem mě to položilo.
Zahráli jsme si znovu tetris v autobusu. Už jsme to jednou trénovali. Perfektně jsme se naskládali. V krkolomných polohách jsme zůstali jenom dvacet minut. Autobus nastartoval. A pak se zběsile rozjel. Zběsilost s námi ani nehnula. Perfektně postavený tetris.
Další bodné rány přišly hned po zasednutí na místo v letadle. Zjištění, že se v levnějších balíčcích nehledí na lidi s dlouhými údy, bylo nečekaným zvratem v mé první zkušenosti s letadlem. Přede mnou sedící harant, sedačkou mi drtící kolena, ještě víc prospěl mému sbírání cenných zkušeností. Neposednost toho ďábelského tvora by zasloužila přátelskou pacifikaci zakleknutím, bohužel se v okolí nenašel nikdo, kdo rád zaklekává malé uličníky. Naštěstí to byl poslední nedostatek cesty letadlem. Pytlíky na zvracení jsem nepotřeboval. Život však také radosti dává. Na naše zpožděné letadlo čekal plný gate lidí. Někdo štafetu převzít musí.
Krosny rotují svá kolečka na pásu. Když dojedou k nám, rychle je chytáme a zabíráme nedaleký koutek. Plníme je obsahem našich příručáků. Je to úmorná práce, neboť už předtím byla naše velká zavazadla narvaná k prasknutí. Dospěl jsem k názoru, že nemám šanci zabalit si krosnu stejně jako dřív, protože mi tak nějak překáží kilová plastová krabice arašídového másla. Zipy praskají ve švech, ale dílo je dokonáno. I když pochybných kvalit.
Nahazuji špatně sbalenou krosnu na záda a cítím, jak mi uzavírá průtok krve v ramenou. A taky mě táhne větší gravitace. Sípám a doufám, že z toho neomdlím. Zavšivená kilová krabice arašídového másla. Už teď je mým úhlavním nepřítelem. Opouštíme letištní halu.
Polární den a krásná zkratka
Osiřeli jsme v nové zemi. Jsme tady jenom my dva, neboť nikdo není tak naivní, aby se zkoušel z Keflavíku dostat pěšky. Ti, co neměli rezervované auto, zůstali v čekárně, než se objeví první autobus. My ne. Já chci vyběhnout ven, dotknout se pevnýma nohama půdy, po které jsme tak dlouho toužili. Škoda, že jsem nebyl nikdy zdatný běžec.
Dvě hodiny ráno. Vítr nám rozčísl už tak rozcuchané vlasy. Kdyby tady nestála alespoň opuštěná auta, na člověka by padla tíseň. Rovná krajina, šedivá stejně jako těžké mraky zakrývající polární den. Ticho. To klasické tíživé ticho z každé knihy, která buduje napětí, je citelné. Chybí jakýkoli noční zvuk, na který je člověk zvyklý. Jdeme vstříc neznámu. Říká se tomu dobrodružství?
Jsme na cestě pryč od depresivního letiště. Podle mapy v mobilu k silnici číslo čtyřicet jedna. Nechci to vzít po cestě (to je pro vačnatce), ale zkratkou. Jak to mají turisté rádi. Objevovat neobjevené a chodit si, kam se jim zlíbí. Protože jsou na dovolené. Škoda, že nám nezbylo na auto. To bychom mohli zapnout výstražná světla a dělat si, co se nám zlíbí.
Motáme se v prostoru kolem oplocených míst. Výstražná cedule říká něco o striktně zakázaném vstupu. Obcházíme několik dalších plotů se stejnou výstrahou. Nikde žádná tráva, jenom šedý písek. Nebo hlína? A najednou jsem u cesty. U kruháče. Asi dvacet metrů po naší levici je cesta z letiště, která se na něj napojuje. Krásná zkratka.
Začala vycházet pára. Ne ze země, ale z nás. Výbuch. Hádka o tom, co vlastně děláme. Kam jdeme a jak budeme postupovat. Když nic neplánuješ, nic se nemůže pokakat. Ale když si nenaplánuješ věci, které se můžou pokakat, pokakají se ty neplánované. Nebo nějaké takové hlubokomyslné moudro jsem si za dlouhého přemýšlení vložil do hlavy.
Hádka o směr naší cesty. Garður? Profláklý oranžový maják s kempem na úplném severozápadě poloostrova Reykjanes. Keflavík? Město dál na východ poloostrova. Jdeme na to logicky vylučovací metodou. Aspoň si to myslím. Jediný kemp se nachází právě v Garðuru. Aspoň viditelný na online mapách. Na druhou stranu město Keflavík je blíž Reykjavíku, a tím pádem i možnostem. A jelikož jsem si nedovedl prosadit svou, šli jsme směrem na město Keflavík.
Eifelovka na kruháči
Vzdušný teror a islandské kočky
Tři hodiny ráno. Jdeme po cestě, od kruháče ke kruháči. Na jedné straně lávová pustina, na druhé straně lávová pustina. I když přeci jen v dálce se po naší levici táhne podél břehu moře město. Jak jinak než v ocelově chladných barvách. Všechno je tady takové. Alespoň ticho už není.
Skřeky, které vydávají agresivní ptáci nad naší hlavou, jsou předzvěstí výpadu. Ještě před chvílí jsem myslel, že nejvíc rozlícená bytost jsem tady já. Rybák dlouhoocasý, hájící své teritorium, mě vyvedl z omylu. Hrdelní skřek, několik mávnutí křídly, sbalení se do aerodynamického torpéda a volný pád střemhlav mířený na naše hlavy. Nálety se rychle stupňovaly. Chtěl jsem padnout na zem, začít se litovat a vykřičet do světa, že tady zahyneme. Zabiti teritoriálním gangem ptáků.
Doprovázeni eskortou rybáků a jejich výkalů (záměrně mířených na naše osoby, aspoň si to myslím), s trekovými holemi nad hlavou (ptáci útočí na hole), jsme dorazili k dalšímu kruháči. Dali jsme se směrem na Reykjanesbær. A tady nás nechali být i rybáci. Ještě několikrát zaskřehotali, nebo se smáli, a pak bylo zase ticho.
Půjdeme do Njárðvíku, kde se má dle Google Maps vyskytovat kemp u vikingského muzea. Mraky se nám nad hlavou rozestupují. Počasí se nejspíš řídí naším rozpoložením. A taky je tady víc živo. Kočky. Ne jedna, ne tři, ale dvě. Obě s rolničkou a obě se toulající tichým městem. Nezbývá nám nic jiného než ty dva uličníky trochu rozcuchat.
Před námi se rozprostírají jezera nebo rybníky, kolem kterých si hoví nepočitatelně ptáků. Po předchozí zkušenosti se snažíme, abychom na sebe nepoutali moc pozornosti. Lavičky. Sedáme si na ně. Krátký odpočinek, který netrvá dlouho. Vítr. Ten nás šlehá do tváří a i přes obrovskou únavu jsme nuceni pokračovat do kempu hned teď.
Rybníky nebo jezera
Stanový hlavolam a fackování větrem
Kemp máme před sebou. Hrozba deště, mžení, slejváku nebo jiných rozmarů těžkých mraků se začala rozplývat. Místo toho nás napadá silný vítr, znesnadňující naši historicky první stavbu stanu. Stává se z toho slušný hlavolam. Nejdřív nosné tyčky? Nebo snad rozprostřít stan? Vítr si s ním chce pohrát. Nejlépe jej odnést. Jedna strana natažená. Druhá se skládá. Druhá strana natažená, první se skládá. Stojíme na něm. Klečíme na něm. Jako bychom hráli twister. Krosny! Pokládáme na stan krosny. Všechny cípy trčící zpod nich sebou mrskají jako vytažené ryby z vody. Kolíky! Spásný to nápad. Zapíchnu první. Zavrtá se do země asi na tři centimetry a dál to nejde. Naštěstí mám pomocníka. Nůž. Na spodku držáku má něco jako kladivo. Klepnu a kolík se nezaboří do země, ale vyskočí ven. Přidržuji kolík jednou rukou. Druhou jsem se rozmáchl. Bum! Kolík se zanořil. Asi o tři centimetry. Bum! Kolík zapružil a vypadl. Další pokus. Bum! Můj prst zůstal na kolíku v místě, kde udeřilo kladívko. Pouštím kolík i kladívko a poskakuji kolem stanu. Když jsem svou etudu ukončil, vrátil jsem se k práci. Kolík jsem postavil do kolmé polohy k zemi. A zatlačil nohou. Jak jednoduché. Zanořil se celý, jak má.
Ležíme ve stanu. Poprvé se v něm snažíme usnout. Nejde to. Stan je deformován větrem. Stěny se různě vlní, propínají a s uspokojivým mlasknutím nás fackují. Nejsme si jisti, co všechno může vydržet. Snad neodplachtíme někam do oceánu.
Mám i nějaké věci v šuplíku, které se pro seznam nehodí. Brzy je začnu publikovat na Substack.
