Hlavní obsah
Cestování

Třetí den na Islandu: Přízraky na stanu, oční souboj s ovcí a ztracený kemp

Foto: Benjamin Bobek

Jeden podivný zvuk střídá druhý. Škrábání. Šustění. Nárazy velkých kapek. Zase ty divné zvuky po ránu. Strašidelné zvuky. Nějaká potvora se dobývá dovnitř svými pařáty.

Článek

Strach a hnus kolem stanu

Něco pobíhá po stanu nad mou hlavou. Nebo se to tam kroutí. Trhavými pohyby mění pozici. Nebo poskakuje? Zalézám hlouběji do spacáku a snažím se předstírat, že tady nejsem. Třeba zvuky přestanou.

Nepřestaly. Místo jednoho původce jsou už dva. Na každé straně stanu jeden. Začínám vnímat i jiné zvuky. Ptačí křik. Lidské hlasy. Klepání žabek nebo nějakých podobných nesmyslů, které turisté obouvají v kempech. Crocsy? Že by nás nějaký vtipálek zkoušel vzbudit. Rychlým naučeným pohybem zaseknu opět jezdec zipu do spacáku. Tentokrát trpělivě zkoumám situaci a nacházím řešení. Další velká kapka se rozprskla o náš stan. Slyším to. Tak nám asi dneska zaprší.

Nad hlavou zkoumám pohybující se stíny. Pták. Dva ptáci. Běhají po přístřešku, asi mají námluvy. Rychle jim je kazím, když bouchnu pěstí do míst, kde jeden z nich stojí. Pták zůstal. Odpružil to v kolenou nebo tak něco a zase začal škrábat a pobíhat. Pak zakrákoral svým výsměšným hlasem a přeběhl kousek dál. Zírám na jeho stín. Když se zastaví, vysílám trochu ostřejší ránu. Zmizí a pak se objevuje o kousek dál. S jeho návratem dopadá další kapka.

Nezaprší. Světlo venku je oslňující a obloha je bez mraků. Dva ptáci, kteří si na našem příbytku dali dostaveníčko, se lekli mého vzezření a uletěli. Co jsem považoval za kapky, byly samozřejmě jejich výkaly. Nekultivované rande. Ptáci nás od prvního dne provázejí na každém kroku. Buď na nás útočí, vyměšují se na naše obydlí, nebo obojí dohromady.

Foto: Benjamin Bobek

cesta

Nuda na Islandu

Zkouším zdokonalit balení. Neumím zabalit ani dárek a teď zkouším nemožné propočty, abych byl efektivnější. Prostorová matematika mi už moc nešla a pravděpodobnost byla moje konečná v porozumění jakýchkoli složitějších příkladů. A u puzzle jsem vždycky podváděl. Teď by se hodilo alespoň jedno z těchto umění opravdu ovládat. Stan se nikam nechce vejít a trekové hole mám jenom na ničení cizího majetku.

Nasazuji „sunglasses“, abych vypadal hustě a drsně. Dnešní cesta může začít. Pod seversky pálícím sluncem se vydáme směrem k Deildartunze , kde se nachází nejsilnější horký pramen Deildartunguhver. Kdybych byl správný cestopisný sypač faktů, vypsal bych je tady. Bohužel jsem sběrač vlastních příběhů a gůgl nechám zapáleným faktologům.

Opakuji si v hlavě název místa, kam míříme. To mi vydrží první hodinu chůze. Nakonec to skončí zkomolené a zapomenuté v propadlišti dějin mých myšlenkových pochodů. Nic se neděje, jenom jdeme. Ani fotky neděláme.

Foto: Benjamin Bobek

ovce

Ovce, kam se podíváš

Ovce. Všude, kam člověk dohlédne, jsou ovce. Stojí před plotem. Stojí za plotem. Jsou zaseknuté na půl cesty pod plotem a možná poletují i nad ním. Tam však nedohlédnu, protože se s bolavým krkem lépe dívám pod nohy. Ovce žvýkají. Civí. Žvýkají a pak se rozhodují, že musí utéct. A tak utíkají. Zase se cpou pod plot nebo přes něj skáčou. Nechávají jehňata za sebou, hledají je a zase žvýkají. Čekají, která z nich dá znamení k dalšímu bezhlavému útěku.

Projíždějící auta brzdí. Ovce, které neutekly před námi, stojí uprostřed cesty a ládují se něčím neviditelným. Možná vdechují výpary z vypařujícího se benzínu. Auta stojí. Pak troubí. Ovce stále fetují benzín. Nevšímají si ničeho kolem sebe. Trvá to snad minutu, když jedna zvedne hlavu. Vyskočí do vzduchu jako na pružinách a spustí ovčí paniku. Všechny se vydají na útěk různými směry. Koordinovaně do sebe vrážejí a zavázejí si. Když auta projedou a chvíli je klid, vracejí se přesně na stejné místo a pokračují ve své kratochvíli.

Svádím oční souboj s jednou žvýkající ovcí. Nejspíš vůdce smečky. Teda stáda, pardon. Nelítostný souboj do vysušení sklivců. Ani jeden z nás neuhýbá. Ovce multitaskinguje, protože do toho ještě žvýká. Zavrtávám se hloub do jejího prázdného pohledu. Vítězství. Zbytečné vítězství. Ale mé první na Islandu.

Zmizelý kemp

Stále jdeme rovně a já začínám doufat, že se objeví rumunská řidička ze včerejška a zase nás někam odveze. Zatím to štěstí nemáme. Ale taky tomu nejdeme naproti. Co bychom jiného dělali zbytek dne, když se můžeme teď tak krásně projít? O to lepší bude následný odpočinek ve stanu?! Mé vlastní argumenty začínají připadat pitomé i mně samotnému.

Po další monotónní hodině nebo dvou, třech jsme konečně blízko zatáčky, ke které směřujeme už víc jak půl dne. Nebo víc? Scházíme z cesty, míříme k řece. Zkratka? Teče v nízkém kaňonu. Nechce se nám k ní slézat. Nechce se nám už vlastně nic. Zkratka to nebyla. Musíme zpátky. Typické. Zbytečná zacházka stejně jako tento odstavec.

Stojíme u značky hlásající Deildartunguhver. Stačí sejít zase dolů z kopce. Stánek s jídlem, parkoviště, štěrk. Malý ostrůvek s trávou. Kemp nikde. Sklíčeně si sedáme na zmíněný ostrůvek. Syčící pára, bublající vroucí voda a vchod do lázní. Další skandální odhalení naší neschopnosti. Mapa jasně ukazuje kemp. Žádný tady není. Island asi není země zaslíbená naší pěší turistice. Kempy nejsou tam, kde by měly být. I zaplakal jsem hořce nad naším osudem. Opět napáleni, svedeni na scestí a znovu z toho musíme vyváznout. Má oblíbená společnice panika si sedá vedle mě a začíná do mě tvrdě bušit.

Stánek. Naše záchrana. Stánek, který jsme s opovržením prvně minuli, je spásou. Občerstvením i informacemi. Sníme předražené fish and chips a zkoušíme jehněčí polévku, kterou nesníme. A informace o kempu Hverinn zhltneme. Kleppjarnesreykir, jméno vesnice, ve které se nachází, nezvládneme pozřít.

Grilování versus Corny tyčinka

Vidíme koně a ukazatel hlásající blízký hotel. Ten mineme a pokračujeme ke kempu. Další lázně a nějaké skleníky. Bez zeleniny, ovoce. Pouze zatravněné. Nápis nad nimi hlásá něco o „hobitích“ norách určených k přespání. Prosklené nory i blízká hospoda či bistro nás nechávají chladnými. Značka kempu nikoli.

Plácek rozdělený stromky na parcely je zaplněn karavany. Již vybudované stany nám pomohou překonat prvotní rozpaky. Buď nebudeme první hlupáci v kempu pro vyvolené vlastníky přepravních zařízení, nebo zde opravdu můžeme postavit stan. Karavany mají přístřešky, pod které se vleze klidně i deset lidí. Většinou zde i tolik lidí vysedává a hlučně se baví. Všude kouří grily, asi zdejší standard. Kemp je slušné oraniště, najít plácek pro stan bude problém.

S výsměchem sobě vlastním žvýkám svou oblíbenou rýžovou pochoutku před zraky grilujících kempařů. Abych podtrhl, jak moc mě jejich voňavé grilování nezajímá, rozbaluji lehce roztopenou tyčinku Corny a celou se s ní umažu. To jim ukáže. Sleduji rodinku hrající podivnou hru s dřevěnými hranoly.

Jsme ve stanu, ležíme hlavami do mírného kopce a čekáme, jestli se objeví dozorce kempu, abychom zaplatili. Nikde nikdo. Přemáhá nás spánek.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz