Článek
Vstávám před šestou, abych stihla obstarat sebe a dítě a po půl osmé na zahradě našeho domu přivítat zahradníka. Ještě napůl spící marně hledám v krabicích rozesetých po našem dočasném bydlišti čistou podprsenku. Nejsem náročná, postačí jakákoliv. Jenže není žádná. Dobře, tak aspoň těsnější tmavé triko, slevuju ze svých nároků. Zahradník musí být z podstaty přírodní člověk, absence podprsenky ho nemůže rozhodit, pokud si jí vůbec všimne. Vždycky se můžu schovat za stromkovou růži.
Syn snídat nechce. Chce stavět vláčky, ale na tuhle vlakodráhu moje dosavadní know how nestačí. Je na elektřinu a je mnohem sofistikovanější než ta jeho, toho času sbalená v krabici číslo šedesát pět nebo sedmdesát dva. Syn povolává do akce babičku, nicméně k jeho údivu ani ona není schopna vlaky rozjet. Nakonec se však od ní aspoň nechá vylákat na zahradu na zalévání. Využívám jeho nepozornosti a mizím.
Na staveništi se seznamuji s Obkladačem č. 2, který k mému velkému údivu vypadá jako Daniel Craig. Okamžitě mu dávám přezdívku James Bond mezi obkladači. Nemůžu uvěřit, že jsme měli takové štěstí, protože nejen že měl na práci u nás čas, ale svoje řemeslo evidentně velmi dobře umí. Na rozdíl od Obkladače číslo 1, který nám zprasil koupelnu a na výtky naší architektky drze argumentoval, že „až se paninka půjde podívat do zrcadla, jak je krásná, tak jí tadlenta nějaká jakože tlustá lišta vůbec nebude vadit!“
Zahradník přijíždí o 30 min později, ale setkání s Jamesem Bondem mě tak povzneslo, že se ani nezlobím. Po minutě mi s cinkáním přibývají e-maily do pracovní schránky, ale už jsem smířená s tím, že dnes ráno holt moc produktivní nebudu. Nechat z naší zahrady zlikvidovat jedovaté líčidlo americké, svého času ultramoderní bobkovišně a nesmyslné jehličnany je pro mě teď o něco důležitější. A hlavně - mám naděláno.
Po domluvě se zahradníkem se vracím za synem. Na místě najdu naprosto vyčerpanou babičku a dvě dospívající neteře s očima navrch hlavy. Holky právě přijely a plánovaly tu strávit část prázdnin, ale zatím radši nevybalily kufr. Jejich roztomilý bratranec se od poslední návštěvy krapet proměnil. „To je hrozný, on se nezastaví,“ běduje babička a pozoruje, jak se její obývací stěna pomalu mění v řešeto. Zastavuju vlastním tělem palbu kostkami na skříně a jako ukázkově selhávající rodič dávám synovi na zadek. „Já tě zavřu do sklepa,“ řekne babička a předvede selhání číslo dvě. „Já tebe zavřu do sklepa!“ zařve na ni syn. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu a za co mě Bůh trestá.
Ve chvíli největší krize, kdy se dítě zmítá v agónii, protože jsem mu sebrala munici, se snažím povzbudit myšlenkou na vysněnou dovolenou. To funguje do okamžiku, než si uvědomím, že neobjeví-li se nejpozději před nástupem do letadla na dítěti neštovice, poletí dítě také.
Nakonec se mi ho povede uklidnit natolik, abych ho mohla ještě nechat s babičkou a holkami a zúčastnit se důležitého pracovního jednání. Dokonce mě ani během mého projevu nepřijde k počítači vyrušovat nevhodnými hláškami typu ,,Mami, já chci změřit teplotu v zadku.” Po zbytek dne jsem tedy oproti očekávání velmi produktivní. Sice ke mně občas z obýváku dolehnou znepokojivé zvuky, ale daří se mi je ignorovat.
V osm večer odchází babička nezvykle brzy do ložnice. A zamyká se. Neteře s kufrem odjíždí k druhé babičce s rozpačitým špitnutím: „Tak my přijedeme třeba zase zítra.“ Manžel hasí nějaký problém na baráku a dítě má energie, že by mohlo skály lámat. Nakonec poprvé v životě volím manželovu taktiku uspávání a uspím dítě tím, že usnu první.
