Článek
Tehdy jsem si myslela, že tím myslí nějaký rodinný talent. Vyrůstala jsem s pocitem, že asi máme „v krvi“ pečení, protože babička dělala nejlepší koláče v okrese. Nikdy jsem se jí ale nezeptala, co tím přesně myslí.
Když babička zemřela, bylo mi pětadvacet. Dlouho bojovala s nemocí, ale odešla klidně, v kruhu rodiny. Zanechala po sobě starý dům na kraji vesnice, několik zaprášených krabic plných fotek a deníky, které si psala od svých šestnácti let.
Byla jsem jediná, kdo měl chuť a odvahu je číst. Sedávala jsem na její půdě, kde vonělo sušené dřevo a starý papír, a s každým zápisem jsem ji začínala chápat víc. Babička psala upřímně, poeticky a s lehkým nádechem melancholie. Ale pak jsem narazila na jeden zápis, který byl jiný.
Byl ze dne, kdy oslavila osmnácté narozeniny:
„Dnes to matka řekla naplno. Prý se to v naší rodině dědí. Říkala, že některé ženy to v sobě ucítí dřív, jiné později. Prý dokážeme věci, které ostatní nemůžou. Vnímat lidi. Vědět, kdy někdo lže. A taky… pomáhat, když už nikdo jiný neumí. Máme to v krvi.“
Zastavila jsem se. Přelétla zápis znovu. A pak jsem si začala vzpomínat. Na chvíle, kdy babička „věděla“, že se něco stane. Na to, jak mi jednou řekla, ať nejedu na školní výlet, protože „to cítí v zádech“ – a druhý den autobus havaroval. Jak věděla, že moje máma čeká miminko, ještě než to potvrdil lékař.
Další dny jsem strávila čtením dalších zápisů. Popisovala tam situace, kdy lidem pomáhala. Ne jako léčitelka nebo čarodějka. Ale prostě… věděla, kdy zasáhnout. Kdy zavolat. Kdy mlčet. Psala, že tahle schopnost je spíš břemeno než dar.
„Jednou to poznáš taky,“ stálo na konci jednoho z deníků. „Ale nezapomeň – ne vždycky to, co cítíš, je tvoje. Někdy se to na tebe jen lepí.“
Od té doby jsem na to často myslela. A čím jsem starší, tím víc se mi vybavují podivné situace. Záblesky cizích emocí. Divné sny, které se naplňují. A hlavně – ten tichý hlas uvnitř, který mi někdy říká, co mám udělat.
Možná jsme to opravdu měli v krvi. A možná to mám i já. Jen jsem tomu dřív nevěnovala pozornost. Ale od té doby, co jsem našla babiččin deník, už tomu nemůžu utéct.
A upřímně – ani nechci.
