Článek
A už vůbec bych neřekla, že jeho hlavní roli budou hrát dva lidé, kterým jsem věřila ze všech nejvíc.
Veroniku jsem znala od střední školy. Prošly jsme si spolu prvními láskami, rozchody, zkouškami, dovolenými, životními zlomovými momenty. Byla svědkyní na mé svatbě. Byla první, komu jsem zavolala, když jsem čekala dítě. Byla prostě ta kamarádka. Moje druhá sestra.
A Marek… no, Marek byl ten muž, se kterým jsem si myslela, že zestárnu. Měl své chyby, jako každý, ale byla v něm jistota. Dlouholetý vztah, dvě děti, společný dům, hypotéka, víkendové grilovačky. Klasika. A vlastně právě ta rutina mě ukolébala v přesvědčení, že se nemůže nic stát. Že když fungujeme na oko dobře, je všechno v pořádku i uvnitř.
Jenže nebylo.
Začalo to nenápadně. Veronika byla u nás častěji než obvykle. Nejdřív jsem to brala jako milé – pomáhala mi s dětmi, občas přinesla víno, zůstala na noc. Seděly jsme v kuchyni, smály se, a já byla vděčná, že ji mám. Marek se někdy přidal, jindy šel spát dřív. Dělali jsme si z něj legraci, že je „unavený táta“.
Ale pak jsem si všimla zvláštních věcí. Jak na sebe s Markem mrkají, když si myslí, že se nedívám. Jak Veronika zná přesně jeho oblíbený druh kávy, i to, jak má rád vajíčka. Jak mu najednou píše, že mu zapomněla říct, že mu „něco nechala v kuchyni“. A jak se pak zarazí, když přijdu do místnosti.
Začala jsem být nervózní, ale cítila jsem se jako blázen. Kdo by přece podezříval svoji nejlepší kamarádku? Ne, to musí být moje hlava. Hormony. Únava. Žárlivost? Ale na koho?
Jednoho dne jsem udělala to, co jsem si nikdy nemyslela, že udělám. Vzala jsem Markův telefon. Cítila jsem se špinavě, provinile, ale zároveň mi srdce bušilo tak silně, že jsem věděla, že odpovědi musím najít. A našla jsem je. Přímo tam. Ve zprávách, které se neobtěžoval ani smazat.
Byly tam zprávy. Dlouhé, důvěrné, plné emocí. Plné vzpomínek na „ten víkend“, kdy jsem byla s dětmi u rodičů. Plné plánů, jak se „to jednou vyřeší“. A pak i fotka. Její. V jeho tričku. V mé kuchyni.
Zavřelo se mi hrdlo. Neuměla jsem se ani nadechnout. Ale nejhorší nebyla ta zrada. Nejhorší bylo, že druhý den Veronika přišla ke mně domů, usmála se, přinesla muffiny a chovala se, jako by nic. Podívala se mi přímo do očí a řekla: „Jsi v pohodě? Vypadáš nějak unaveně.“
A já mlčela. Ještě ten den. Ještě den poté. Potřebovala jsem čas. Ne na odpuštění – to nikdy nepřišlo. Ale na pochopení, jak se tohle vůbec mohlo stát.
Dnes už spolu nejsme. S Markem ne. S Veronikou už dávno ne. Oba jsem ze života odstřihla jako jed. A i když to bolelo, nelituju. Protože zrada od cizího člověka zabolí. Ale zrada od těch, kterým věříte nejvíc, vás změní.
Navždy.
