Článek
A že už nikdy neodpověděl na dopisy. Byla jsem malá, věřila jsem. Chtěla jsem věřit.
Ale jak jsem rostla, otázky přicházely samy. Proč nejsem podobná mámě ani nikomu z rodiny? Proč mám jinou krevní skupinu? Proč, když jsem se jednou zeptala babičky na dědu, její výraz na moment ztvrdl?
V osmnácti jsem si sepsala jméno, které mi jednou máma nechtěně prozradila. A začala jsem hledat.
Nebudu lhát – nebylo to jednoduché. Byly roky, kdy jsem to vzdala, pak se k tomu zase vrátila. Internet, archivy, sociální sítě, dokonce jsem napsala do několika cizích ambasád. Občas jsem si připadala jako blázen. Ale něco uvnitř mě nechtělo přestat. Chtěla jsem znát pravdu. Chtěla jsem vědět, odkud pocházím. Kým jsem.
Trvalo to přes deset let. Až jednou jsem narazila na zmínku v online genealogickém fóru. Příjmení sedělo, lokalita taky. Zkontaktovala jsem jednu ženu, která se ukázala jako jeho neteř. Odpověděla mi hned. Psala velmi opatrně, ale i tak mezi řádky zaznívala naděje. A bolest.
„Pokud jste to opravdu vy,“ napsala, „pak mám pro vás zprávu. Strýc zemřel před třemi měsíci.“
Zůstala jsem sedět v tichu. Tři měsíce. Tolik mě dělilo od něj. Od chvíle, kdy bych ho mohla obejmout. Vidět ho. Slyšet jeho hlas.
Plakala jsem. Dlouho. Ne jako dítě, ale jako dospělá žena, která se právě dozvěděla, že odpověď na celoživotní otázku existovala – ale už se jí nikdy nedostane z první ruky.
O týden později jsem odjela do města, kde žil. Jeho neteř mě pozvala k sobě. Ukázala mi fotografie. Vyprávěla mi o něm. O tom, jak byl prý celý život „trochu smutný“. Jak nikdy neměl vlastní děti. Jak často seděl sám a díval se do starých dopisů, které nikdy nikomu neukázal.
Jeden z těch dopisů jsem nakonec dostala do ruky.
Byl adresovaný mně. Psán roztřeseným rukopisem. Napsal ho před pár lety, ale nikdy mi ho neposlal. Věděl, že existuju. A litoval. Napsal, že ho mrzí, že nebyl otcem, jakého bych si zasloužila. Že mě hledal, ale vždycky měl pocit, že by mi do života jen vnesl zmatek.
Mýlil se. A možná jsem se mýlila i já, když jsem si myslela, že jediné, co chci, je ho najít. Teď už vím, že jsem potřebovala pochopit, že jsem nebyla zapomenuta. Že i když se nevrátil, byl kdesi tam venku někdo, kdo mě nosil v srdci.
Na jeho hrob jsem položila malou bílou květinu a dopis, který jsem mu napsala já. Napsala jsem mu, že odpouštím. A že děkuju. Že i pár řádků může zahojit roky prázdna.
A že i když jsme se minuli, aspoň na chvíli jsme se našli.
