Článek
Byla to jen hromada starého dřeva, která zabírala místo. Nic víc jsme v ní nehledali.
Jenže jakmile jsme začali trhat prkna z podlahy, všimli jsme si něčeho zvláštního. Jedno z prken bylo přitloukáno jinak než ostatní – novějšími hřebíky a mnohem pevněji. Bratr do něj zkusil kopnout a prkno se zlehka pohnulo. Pod ním byla vydutina. A v ní – starý, zaprášený kufr.
Byl těžký a obalený špínou. Zámek se rozpadl, jakmile jsme na něj zatlačili. Uvnitř byly svazky dopisů, staré černobílé fotografie a deník v kožených deskách. Na první pohled běžné věci z minulého století – ale pak jsme si všimli jména na dopisech. Nebylo to dědovo. Ani babiččino. Ani nikoho, koho jsme znali z rodiny.
Dopis byl adresován ženě jménem Anna Štěpánová. A všechny byly podepsány jedním jménem: Luděk. Na fotkách byl muž, kterého jsme nikdy neviděli. Válečná uniforma, později civil, a pak… jedna fotka s naší babičkou. Objímali se. Byla mladá, usměvavá – ale nebyl to náš děda, kdo ji držel za ruku.
Deník jsme četli celý večer. Luděk v něm psal o jejich vztahu – o tom, že se museli schovávat, že jí slíbil útěk do Rakouska, ale že ji její otec donutil vdát se za někoho jiného. Poslední zápis byl krátký: „Schoval jsem vše, co jsme měli, tam, kde jsme se naposledy viděli. Třeba to někdy najdeš.“
Zůstali jsme sedět v tichu. Nikdo z nás netušil, že babička měla před dědou jiného muže. Natož takového, který ji zjevně hluboce miloval a plánoval s ní utéct za hranice. A hlavně – proč to všechno skončilo? Co se vlastně stalo?
Zvláštní bylo i to, že kufr byl schovaný právě ve stodole. Ta podle dědy stála už za války, takže mohl být pod podlahou celé dekády. Ale proč to nikdo nikdy neřekl? Proč to babička nikdy nezmínila? A proč to děda neobjevil, když stodolu tolik let používal?
Další den jsme šli za mámou. Když jsme jí všechno ukázali, zbledla. „To jméno znám,“ řekla tiše. „Maminka o něm mluvila jen jednou. Řekla, že byla jednou v životě skutečně zamilovaná – a že tu lásku musela opustit, protože ji donutili. Myslela jsem, že si to vymyslela.“
Nevěděli jsme, co s tím vším dělat. Kufr jsme zatím nechali u nás doma. Dopisy zůstaly v krabici a fotky jsme uložili do obalu. Ale ten příběh – ten nám nedá spát. Co všechno o svých předcích vlastně víme? Kolik věcí se ztratí v tichu?
Od té doby se na stodolu už nedívám jako na shnilou stavbu. Byla to skrýš pro jednu velkou lásku, která neměla šanci. A přesto v ní žila, skrytá pod podlahou, desítky let.
