Článek
Když jsme tam jednou za čas jeli, bylo to vždycky rychlé, napjaté, a mamka měla výraz, jako kdyby seděla na hřebících. Nikdy se tam nezdržovala déle, než musela. A když jsem jí jednou navrhla, že bych u dědy mohla přespat, ztuhla. „Ne. Nikdy,“ řekla tehdy pevně. Bez vysvětlení.
Děda byl přitom na první pohled fajn. Tichý, klidný, usmíval se, vyřezával mi zvířátka ze dřeva, a když mě hladil po vlasech, připadala jsem si v bezpečí. Nedávalo mi smysl, proč ho máma tak nesnáší. Vždycky, když jsem se na něj ptala, odpověděla vyhýbavě. „Prostě je lepší, když se moc nevídáte.“
Roky plynuly. Já rostla, odstěhovala se na vysokou a kontakt s dědou postupně vymizel. Mamka mi sice čas od času řekla, že se má dobře, že žije sám, ale že se o něj stará nějaká sousedka. Když jsem navrhla, že bych se na něj jela podívat, odbyla mě. „On nestojí o návštěvy. Nech to být.“
Pak přišel telefonát. Děda zemřel. Bylo mu přes devadesát. A já poprvé cítila, že se mě dotkla smrt někoho, kdo mohl v mém životě hrát větší roli – kdyby mu bylo dovoleno.
Na pohřeb jsem jela sama. Mamka nechtěla. Tvrdila, že už si to mezi sebou uzavřeli. Nechápala jsem, ale nechtěla jsem se hádat. Na hřbitově nás bylo jen pár. Dvě staré ženy, farář a já. A po obřadu za mnou jedna z nich přišla. „Ty jsi jeho vnučka, viď?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „On o tobě často mluvil. Měl tě moc rád. Jen… víš, tvoje maminka to nikdy neunesla.“
Zarazila jsem se. „Neunesla co?“ Žena se rozhlédla, jako by se bála, že ji někdo uslyší. A pak mi do ruky vtiskla obálku. „Tady. To ti měl dát už dávno. Ale neodvážil se. Najdeš odpovědi.“
Celou cestu domů jsem obálku držela v ruce. Neotevřenou. Jako by pálila. Až v noci, sama v kuchyni, jsem si nalila sklenku vína a rozlepila ji.
Byl to dopis. Dědův. Psal ho ručně, roztřeseným písmem. Vysvětloval. Omlouval se.
V dopise přiznával něco, co mě zničilo.
V padesátých letech byl součástí Státní bezpečnosti. A ne jen obyčejným členem – aktivně se podílel na udávání lidí, včetně své vlastní ženy. Moje babička byla tehdy podezřelá z kontaktů se zahraničím – a právě děda byl ten, kdo její dopisy předával „nahoru“. Když přišla prohlídka, našli vše. Babičku odvlekli. Byla několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Nikdy už se z toho psychicky nevzpamatovala. A mamka, tehdy sotva desetiletá holka, to viděla. Všechno.
Děda sice později ze služby odešel, ale ticho, které následovalo, bylo horší než výkřiky. Mamka se s ním přestala bavit na několik let. A i když se později navenek usmířili, ránu to nikdy nezacelilo. Proto mě tam nechtěla. Proto nechtěla, abych k němu vzhlížela jako k hrdinovi.
Zavřela jsem dopis a rozbrečela se. Tolik let nevysloveného. Tolik lží v tichu.
A přesto – pořád to byl můj děda. Neospravedlňuji, co udělal. Ale pochopila jsem mamku. A pochopila jsem i jeho. Že se celý život snažil něčemu čelit. A že možná právě proto mi vyřezával ta zvířátka – jako by chtěl napravit něco, co se napravit nedá.
