Hlavní obsah

„Manžel zapomněl na naše výročí. Důvod, který mi řekl, mi vyrazil dech.“

Naše výročí bylo vždycky jednoduché – pět let společných křestů, pět let prvních jisker, pět let vzpomínek.

Článek

Vždycky jsme si dali pauzu, večeři ve městě a pak si vyměnili drobné dárky. Letos jsem si připravila lístek s malbou, kterou jsem namalovala před týdnem, a tichou noční procházku pod vánočními světly.

Ráno jsem se probudila nadšená. Chtěla jsem ho přivítat snídaní do postele – voňavé palačinky, čerstvá káva a malý balíček, který jsem mu nechala vedle talířku. Jenže zůstal ležet. V pokoji bylo ticho a místo toho, abych slyšela tiché ťukání jeho kroků, probudil jsem se do prázdna.

Volala jsem mu na mobil, pak jsem šla do obýváku – prázdné boty, jeho bunda visela na věšáku, auto odjelo. Ve dveřích jsem našla sloku básně, napsanou jeho rukou na papírku:

„Nikdy nezapomenu, co jsme spolu prožili. Jen dnes nejde o nás…“

Srdce mi ztuhlo. Čekala jsem tam celé dopoledne. Oběd jsem připravila, ale neseděl si ke stolu. Sen už dávno vyprchal a já nevěděla, co si myslet.

Když se vrátil večer, byl unavený, oči měl skleslé. Přistoupil ke mně, položil na stůl mokrý deštník a do dlaní mi vrazil malou obálku. „Promiň,“ začal, hlas mu chřadnul. „Myslela sis, že jsem zapomněl. Ale… musel jsem to udělat.“

Otevřela jsem obálku. Byly v ní dvě fotky – stará černobílá z roku 1945 a čerstvá, pořízená dnes ráno. Na té první byla mladá žena v uniformě červeného kříže a voják s opěrkou dlaně na její ruce. Podpis: „Míla a Emil, léto ’45.“

A ta druhá? My dva. On mě objímá u řeky, kam jsme se poprvé vypravili, chvíli po svatbě, ještě s úsměvem bez vrásek. Obě fotky svíraly stejné zápěstí – na jeho ruce stará, vypálená jizva.

„Dnes ráno,“ řekl, „jsem potkal jeho vnučku. Náhodou. Ti lidé žijí dál, i když jejich příběh dávno považujeme za zapomenutý. Emil byl můj dědeček, který se nikdy nevrátil z fronty. Míla ho každý rok čekala. A já… dnes jsem slíbil, že jim nezapomenu.“

Položil mi do dlaně třetí papír – lístek s adresou malého domova důchodců. „Zavolejme jim,“ navrhl. „Pojďme jim na výročí ukázat, že jejich láska žije dál.“

V ten moment jsem pochopila, proč zapomněl na naši oslavu. Nešlo o nás, ale o pokračování příběhu, který začal před sedmdesáti lety.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz