Článek
Byli spolu přes padesát let. A i když se občas pohádali kvůli malichernostem, jejich vztah byl pro nás všechny symbolem lásky, která vydrží navzdory času.
Když babička odešla, trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala projít její věci. V šuplíku staré komody, kterou měla ve své ložnici, jsem ale našla něco, co se tam nehodilo. Malou sametovou krabičku, schovanou pod složkami s účtenkami a starými dopisy.
Uvnitř byl snubní prsten.
Ale nebyl to ten, co nosila celý život. Ten ležel v urně s ní, jak si přála. Tento byl jiný – jemnější, starší, s vyrytým datem a iniciály. Datum bylo z roku 1952. Ale babička si dědu vzala až v roce 1956.
Nejdřív jsem si myslela, že to je prsten její maminky. Ale pak jsem našla dopis. Stál vedle krabičky, obtočený krajkovou stužkou. Dopis byl adresovaný „mému milovanému Karlovi“ a byl napsán babiččiným rukopisem.
Ztuhla jsem.
Karel nebyl děda. A když jsem četla dál, zjistila jsem, že Karel byl muž, kterého si babička měla původně vzít. Psal jí, že jí odpouští, že chápe, proč se rozhodla jinak. Že ji bude milovat celý život, i když to bude muset dělat z dálky. A že ten prsten je její, bez ohledu na to, co si ostatní budou myslet.
Pod dopisem bylo několik fotografií. Mladá babička, usmívající se po boku muže, kterého jsem nikdy neviděla. V očích měli jiskru, kterou jsem u ní nikdy nespatřila s dědou. Jiný druh štěstí.
Zavřela jsem krabičku, uložila ji zpět do šuplíku. Ne proto, že bych chtěla utajit její tajemství – ale protože jsem věděla, že to nebylo o nevěře. Byla to vzpomínka. Ne na zradu, ale na volbu. Na bolest i lásku, která nikdy úplně neodešla.
Od té doby se dívám na babiččiny fotky jinak. S větším respektem. A když se dívám na svůj vlastní prsten, přemýšlím, jaké příběhy jednou zůstanou po mně.
