Článek
Pamatuju si, jak jsme seděly spolu na pohovce, ona mi sahala na obličej a šeptala: „Už nikdy?“ A já, s hrdlem sevřeným bolestí, jsem jen kývla a držela ji pevněji.
Zvládaly jsme to spolu. Pomalu. Každodenní maličkosti – připravit snídani, obléct se, jít do školky, vyzvednout, večer pohádka – měly v sobě podivný rytmus, který nás držel nad vodou. Smích byl vzácný, ale když přišel, byl opravdový.
Po třech letech jsem si myslela, že to nejhorší je za námi. Že jizva sice zůstala, ale zahojila se.
Pak mi jednoho večera Anička řekla:
„Mami, dneska se mnou zase mluvil táta.“
Ztuhla jsem. Seděla na posteli, česala panence vlasy, jako by právě pronesla něco úplně běžného.
„Cože?“ vyhrkla jsem.
„No… táta. Včera mi říkal, že se mu stýská. A dneska mi vyprávěl, jak jsme jednou byli u rybníka a on chytil tu obrovskou rybu.“
Zatajil se mi dech. Ten den si pamatovala i já. Byla ještě malinká. Seděla mu na ramenou a oba křičeli radostí. Ale nikdy jsme si o tom od jeho smrti nevyprávěly. A rybu jsme nikdy nefotili. Ten příběh zůstal jen mezi mnou a Martinem.
„Aničko, a kde jsi s ním mluvila?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„V pokoji. Večer. Přijde, když zhasneš světlo. Sedí u stolu. Má tu svoji zelenou mikinu, víš? Voní stejně jako dřív.“
Z toho popisu mě zamrazilo. Martin opravdu miloval tu mikinu. Po jeho smrti jsem ji složila a dala do krabice na půdě. Nikdy ji neviděla od té doby.
Snažila jsem se jí to vysvětlit. Řekla jsem, že možná se jí o tátovi jen zdá. Nebo že si ho představuje, protože jí chybí. Ale ona se na mě jen dívala těma svýma vážnýma očima a řekla:
„Ne, mami. On mi říká, že ti mám říct, že to bude dobrý. Že tě pořád hlídá.“
Tu noc jsem spala špatně. Ležela jsem na zádech, dívala se do stropu a přemýšlela. Chtěla jsem tomu nevěřit. Chtěla jsem najít logické vysvětlení. Ale něco uvnitř mě… něco mi říkalo, že Anička si to nevymyslela.
Další dny byly zvláštní. Anička mluvila o Martinovi častěji. Říkala, co jí říká, občas dokonce opakovala jeho oblíbené fráze. Jednou donesla papírek, prý jí ho „táta nadiktoval“. Bylo na něm kostrbatě napsáno:
„Nemusíš být silná pořád. I když vypadáš jako hrdinka.“
To byla přesně ta věta, kterou mi Martin řekl, když se mi zhroutil otec. Nikdy před Aničkou nepadla.
Začala jsem se ptát. Učitelky ve školce, psycholožky, dokonce i na jedné online poradně. Odpovědi byly různé. Někdo mluvil o „živé paměti“, někdo o dětské představivosti. Ale všichni se shodovali na jednom: nepopírejte to. Dítě v tom hledá útěchu. Pokud jí to pomáhá, je to v pořádku.
Tak jsem přestala odporovat. Poslouchala jsem, co mi Anička říká. Občas jsem se i zeptala: „A co ti táta dneska řekl?“ A občas – když jsem si byla jistá, že mě nevidí – jsem se dívala večer do jejího pokoje, jestli tam opravdu někdo sedí.
Nikdy jsem nic neviděla. Ale ten pokoj měl jiný klid než zbytek bytu. Jako by tam někdo byl. Něco, co nás obě drží pohromadě.
Teď je Aničce devět. Už o tátovi tolik nemluví. Ale občas, když se něco pokazí, nebo je smutná, zvedne oči ke stropu a usměje se. Jako by čekala, že jí zase řekne něco, co ji uklidní.
A já? Já už se nebojím. Možná je to jen v její hlavě. A možná… možná ne.
Možná některé lásky opravdu nepomine ani smrt.
