Článek
A možná právě to byla chyba. Možná jsme se v tom proudu jeden druhému začali ztrácet.
Moje dcera – tehdy jí bylo osm – seděla za stolem a kreslila. Já jsem uklízela kuchyň, narychlo dojížděla kafe z mikrovlnky a v hlavě už měla seznam, co všechno musím stihnout do večera. Když jsem se otočila, abych se jí zeptala, co kreslí, bez jediného zaváhání řekla:
„Víš, já bych někdy chtěla být v jiné rodině. Tam, kde mě mají víc rádi.“
Ztuhla jsem.
Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Cože?“ vydechla jsem.
Zvedla ke mně oči, klidné a úplně vážné. „Třeba u Aničky. Tam je doma klid. A její máma s tátou se nehádají. A mají na ni čas. A nikdo na ni nekřičí.“
Ve mně se všechno zastavilo.
Ne proto, že by mě obvinila. Ale proto, že měla pravdu.
V tom jediném nevinném, dětském přiznání se zrcadlilo všechno, co jsem si nechtěla přiznat. Že jsem poslední měsíce unavená, podrážděná, někdy křičím, aniž bych chtěla. Že večery trávím u počítače, místo abych jí četla. Že hádky s jejím tátou nejsou tiché.
Sedla jsem si vedle ní a poprvé po dlouhé době jsem neměla připravenou odpověď.
Jen jsem tam seděla. A cítila, jak se mi derou slzy do očí.
„Promiň,“ zašeptala jsem. „Já vím, že to tak někdy vypadá. Ale mám tě ráda. Víš to, viď?“
Přikývla. A kreslila dál.
Ale ta věta zůstala.
Ne jako výčitka. Spíš jako tichá připomínka, že děti vidí víc, než si myslíme. A že láska nestačí jen cítit – musí být i vidět, slyšet, cítit každý den.
Od té chvíle jsem začala vědomě zpomalovat. Ptát se jí, jak se má. Objímat ji bez důvodu. Dělat místo na chvíle, které mají váhu – ne na ty, které jen utíkají.
A když se mě dnes zeptá, jestli spolu půjdeme ven, nebo jestli jí přečtu pohádku navíc, odkládám všechno. Protože nechci, aby někdy měla pocit, že by měla být jinde.
