Článek
A s tím souviselo i její přání – aby ze mě byla lékařka. Nejen tak mezi řečí. Byla tím posedlá. Od školky mě přihlašovala na biologické kroužky, v osmi mi koupila dětský stetoskop a když jsem byla na gymplu, chtěla, abych trávila víkendy nad anatomií místo s kamarády.
Jenže mně se nechtělo. Ne proto, že bych byla líná, ale protože jsem to necítila jako svoje poslání. Chtěla jsem psát. Bavilo mě vytvářet příběhy, utíkat do světů, které jsem si vymyslela. A tak, když jsem jí v osmnácti oznámila, že jdu studovat žurnalistiku, bylo to poprvé, co jsem v jejích očích viděla opravdové zklamání.
Ale i přes všechno nás pořád spojoval silný vztah. Byla mou oporou, i když jsme se kvůli škole hádaly. Pak přišel zlom. Máma onemocněla. Nejdřív to vypadalo jako obyčejná únava. Jenže diagnóza byla krutá – rakovina slinivky. Postupovala rychle. Moc rychle.
Když jsme se naposledy viděly, byla už slabá, ale pořád to byla ona. Držela mě za ruku a s úsměvem řekla: „Neboj, všechno pochopíš časem.“ A pak odešla.
Po pohřbu jsme s tátou procházeli její věci. Chtěli jsme najít nějaké dopisy, možná staré fotky. Mezi tím, co zůstalo, byla i jedna malá dřevěná truhla, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Uvnitř byl deník. Mámin. Nikdy jsem netušila, že si ho psala. Opatrně jsem ho otevřela a začala číst.
První stránky byly obyčejné. Popisy dnů, vzpomínky. Ale pak jsem narazila na záznam z roku 1992 – rok před mým narozením. Máma tam psala o své první lásce. Jmenoval se Adam a byl medik. Seznámili se na stáži v nemocnici, kde tehdy pracovala jako sanitářka. Psal jí básně, učil ji latinské názvy kostí a říkal, že spolu jednou otevřou ordinaci.
Jenže Adam zemřel. Autonehoda. Bylo mu 24. A s ním prý odešla i část mámy.
V dalších zápiscích jsem četla, jak se bála, že ho ztratila navždy. A jak jí v hlavě pořád zněla věta, kterou jí řekl naposledy: „Ty budeš skvělá lékařka, já to vím.“
Bylo to silné. Nikdy mi o něm neřekla ani slovo. Ale ten deník byl plný bolesti, tiché naděje a hlavně – vysvětlení. Nechtěla, abych byla doktorka jen proto, že si myslela, že je to prestižní. Chtěla, abych nesla sen, který s Adamem nestihli naplnit. Chtěla, abych pokračovala tam, kde ona musela skončit.
Seděla jsem nad tím deníkem dlouho. Brečela jsem. A poprvé v životě jsem jí úplně porozuměla.
Dnes už jsem novinářka. Nepřestala jsem psát. Ale od té doby se věnuju hlavně zdravotnické tematice. Rozhovory s lékaři, osvěta, příběhy pacientů. V každém článku je kousek mámy. Kousek Adama.
A když občas cítím pochybnosti, vzpomenu si na máminu větu:
„Neboj, všechno pochopíš časem.“
