Článek
Sestra měla vždycky talent na drby. Byla typ, který všechno ví, všude byla a nic jí neuniklo. Jenže tentokrát to nebyl obyčejý klep. Tentokrát šlo o mě.
„Víš, že jsem minulý týden viděla Petra u nás v práci?“ řekla jen tak mimochodem.
Překvapeně jsem zvedla hlavu. Můj muž neměl důvod být v její firmě. Pracovala v jiné části města, v úplně jiném oboru.
„Fakt? Co tam dělal?“ zeptala jsem se a snažila se znít lhostejně.
„No, to právě nevím,“ pokrčila rameny. „Ale byl tam s nějakou ženou. A rozhodně to nevypadalo jako pracovní schůzka.“
Najednou mi vyschlo v ústech. V hlavě mi začaly vířit otázky. Jaká žena? Co tam dělal? A proč mi o tom neřekl?
Snažila jsem se zachovat klid. Možná to byl jen omyl, možná si sestra spletla někoho jiného. Ale ona mě znala příliš dobře. Viděla můj výraz a hned dodala:
„Nechci tě tím trápit, ale měla bys to vědět. Připadali mi dost blízcí.“
Celý den jsem se snažila nemyslet na to, co mi řekla. Ale nešlo to. Jakmile se večer Petr vrátil domů, podívala jsem se na něj jinýma očima. Bylo na něm něco jiného? Choval se jinak? Měla jsem se ho zeptat? Nebo hrát dál svou roli a dělat, že se nic nestalo?
Nakonec jsem to nevydržela.
„Byl jsi minulý týden v Janině firmě?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
Na vteřinu se zarazil. Byla to jen nepatrná chvíle, ale já ji viděla. Pak se pousmál a pokrčil rameny.
„Možná. Měl jsem tam schůzku s klientem.“
„A s jakým klientem?“
Další zaváhání.
„Proč se ptáš?“ odpověděl otázkou.
V tu chvíli mi bylo jasné, že mi lže. Znal mě dost dobře na to, aby pochopil, že vím víc, než jsem dala najevo. Nechala jsem ho být. Tentokrát.
Ale další den jsem udělala něco, co bych normálně neudělala. Zašla jsem do Janiny firmy. Chtěla jsem vidět záznamy z recepce. A tam bylo jeho jméno. Vedle něj jméno ženy, které jsem znala.
Byla to jeho bývalá přítelkyně. Žena, o které tvrdil, že už s ní nemá nic společného. Žena, kvůli které jsme se kdysi pohádali. A teď byli spolu. V mé sestřině firmě. V době, kdy mi tvrdil, že má jednání úplně jinde.
Srdce mi bušilo, když jsem se vracela domů. Co teď? Konfrontovat ho? Čekat, co udělá dál? Nebo dělat, že o ničem nevím a sledovat ho, jak se bude chovat?
Když se večer vrátil domů, už jsem neměla pochybnosti.
„Potkala jsem dnes recepční z Janiny firmy,“ řekla jsem tiše. „Říkala, že ses tam minulý týden zapsal. S Klárou.“
Jeho tvář zbledla. Pak se pokusil něco říct, ale já ho přerušila.
„Nechci slyšet žádné výmluvy. Chci slyšet pravdu.“
A tehdy jsem se ji dozvěděla. Byla horší, než jsem čekala. Nebylo to jen jedno setkání. Nebyla to náhoda. A nebyla jsem připravená na to, jak moc mi tahle pravda změní život.
