Článek
Nikdy nebyl agresivní, nikdy se zbytečně neozýval. Proto nás zarazilo, když začal každou noc ve stejný čas štěkat — vždy kolem třetí ráno.
Nejdřív jsme si mysleli, že slyší nějakého ježka, kočku nebo snad vítr, který naráží do okna. Ale jeho pozornost byla vždy upřená jedním směrem — ke dveřím na konec dlouhé chodby, které vedly do bývalého pokoje mé babičky. Ten byl už léta prázdný. Od její smrti jsme ho nevyužívali, jen tam ukládali staré věci, na které nebylo místo jinde.
Jednu noc, když Max opět začal štěkat a cupitat kolem dveří, jsem se rozhodla vstát. Manžel spal tvrdě, děti taky. Vzala jsem mobil a šla se podívat, co tam psa tak rozrušuje. Jakmile jsem se objevila na prahu chodby, Max přestal štěkat, ale zůstal stát vedle mě. Jeho uši byly sklopené, ocas stažený.
„Maxi, co je?“ zašeptala jsem a přiblížila se ke dveřím.
A tehdy jsem to zahlédla. Jen na zlomek vteřiny — v zrcadle, které viselo na konci chodby, se objevila silueta. Nejasná, mlhavá, ale lidská. Jakmile jsem se rozblikla očima, byla pryč.
Ztuhla jsem. Opravdu jsem to viděla? Nebyl to jen stín, odraz? Možná únava. Možná autosugesce. Ale Max se rozštěkal znovu, tentokrát silněji. Drápy mu klouzaly po plovoucí podlaze a jeho tělo zaujalo obranný postoj.
Další dny jsem tomu nepřikládala větší význam. Až do chvíle, kdy jsme šli s Maxem ven a sousedka mě zastavila. Řekla, že v noci viděla světlo v našem bývalém pokoji. Prý ho zahlédla z ulice. Byla si jistá, že tam někdo byl. Ale nikdo z nás tam tu noc nebyl.
Začali jsme se dívat na kamerový systém, který jsme měli na chodbě. A v záznamu z jedné noci bylo opravdu něco zvláštního. V 3:04 ráno kamera zachytila pohyb. Obraz byl rozmazaný, ale bylo jasné, že někdo – nebo něco – prošlo kolem kamery. Stín, temná silueta, jakoby se zhmotnila a hned zase zmizela.
Rozhodla jsem se pokoj otevřít a důkladně prohledat. Max nechtěl dovnitř. Stál na prahu a kňučel. Když jsem vešla, dýchla na mě zatuchlá vůně starého dřeva, levandulového mýdla a něčeho, co jsem neuměla identifikovat. V rohu pokoje stál starý prádelník, který tam zůstal po babičce. A v jedné z jeho zásuvek jsem našla krabičku se starými fotografiemi.
Na některých snímcích byla babička s mužem, kterého jsem nikdy nepoznala. Vysoký, štíhlý, tmavé oči. Na zadní straně jedné fotografie bylo napsáno: „S ním jsem nebyla nikdy sama.“
Ten večer Max neštěkal. Ležel u dveří pokoje a tiše kňučel. Celou noc jsem nemohla spát. Měla jsem pocit, že někdo stojí za zavřenými dveřmi, že čeká, až se zase podívám do zrcadla. Ale už jsem to neudělala. A ten pokoj jsme zamkli.
Od té doby je ticho. Max je zase klidný. Ale když kolem toho pokoje prochází, stále se na chvíli zastaví. A já mám pocit, že i když tam teď nikdo není… něco tam zůstalo.
