Článek
V poslední době byl unavený, podrážděný, často se uzavíral do sebe. Myslela jsem si, že mu ten vzduch a pivo s kamarády prospěje.
Přes víkend se mi neozval. Ani slovo. Žádná zpráva, žádné srdíčko, žádné „dobrou noc“. Věřila jsem mu, i když mi v břiše seděl zvláštní pocit. Takový ten neklid, který nevíš, jestli je oprávněný – nebo jestli ho jen vymýšlíš, protože máš moc času přemýšlet.
V neděli večer se vrátil. Unavený, trochu zamlklý. Řekl, že to bylo fajn, ale že moc nespali. Že prý pili, grilovali, koukali na fotbal. Normální pánský víkend. Když si svlékal bundu, cítila jsem jiný parfém. Sladší. Ženský. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem si to uložila do paměti.
A pak přišlo pondělí.
Kolegyně v práci mi ukázala fotku. Fotku z víkendu. Byla na ní její známá, která byla v sobotu večer v centru – na večeři. Na pozadí seděli dva lidé. Muž a žena. Blízko sebe, smáli se. Drželi se za ruce. Ten muž byl můj přítel. A ta žena… nebyla já.
Neřekla jsem nic. Vzala jsem si fotku, uložila ji. A celý den přemýšlela, co udělat. Moje první reakce byla vztek. Chtěla jsem mu napsat. Křičet. Vyhodit ho. Ale pak jsem si uvědomila, že nechci být ta hysterická. Chci vědět pravdu. Chci slyšet, co mi řekne, když se ho zeptám – tváří v tvář.
Večer jsem mu položila mobil před něj. Fotku otevřenou. Dlouho se na ni díval. Neříkal nic. Pak se jen zhluboka nadechl.
„Nechtěl jsem, abys to zjistila takhle,“ řekl tiše.
V tu chvíli mi došlo, že se mi neomluví. Že se nebude vymlouvat. Jen přiznal, že ten víkend s kamarády nikdy neexistoval. Že ta žena je někdo, koho „potkal nedávno“, a že si „nebyl jistý, co k ní cítí“. Ale místo aby to se mnou řešil jako partner, radši si zahrál na lháře. A doufal, že na to nepřijdu.
Neplakala jsem. Ani nekřičela. Jen jsem vstala, vzala si kabát a odešla. Domů už jsem se nevrátila.
Dnes, s odstupem času, vím, že to byl dar. Protože radši hořká pravda než sladká lež. A protože každý konec je taky začátek – tentokrát ale bez iluzí.
