Článek
Věčně aktivní, veselý, plný energie. Měl svůj kutilský krámek, kde dokázal opravit snad úplně všechno. Pro mě byl vždycky skálou. Ne dokonalou, ale pevnou. A i když jsme spolu nemluvili o všem, nikdy by mě nenapadlo, že o něm ve skutečnosti nevím vůbec nic.
Pohřeb jsme připravovali s mámou a bratrem. Smutné formality, parte, květiny, hudba. Máma byla jako v mlze. Nechápala, jak rychle se všechno změnilo. Do poslední chvíle jsme netušili, kolik lidí dorazí. Táta měl široký okruh známých, byl oblíbený, pomáhal každému, kdo to potřeboval.
Když jsme dorazili do smuteční síně, už tam čekali první lidé. A pak další. A další.
A mezi nimi – jedna cizí žena.
Vysoká, asi o deset let mladší než máma, držela za ruku malou holčičku. Nikoho z nás neznala. A přesto se tvářila, že tam má být. Stála vpředu, se slzami v očích, pevně držela květinu a na dětské tváři té holčičky bylo něco povědomého. Moc povědomého.
Po obřadu za námi ta žena přišla. A řekla jen jedno: „Je mi to líto. Byl to skvělý člověk. A výborný táta.“
Všichni jsme ztuhli.
Máma se jí nejdřív jen nevěřícně dívala do očí. Pak se otočila a beze slova odešla. Já tam zůstala, strnule, neschopná pochopit.
„Promiňte, kdo… kdo přesně jste?“ zeptala jsem se.
Žena se nadechla. „Jmenuju se Eva. S vaším tátou jsme byli spolu… šestnáct let. Věděla jsem, že je ženatý. Ale slíbil mi, že se rozvede. Nikdy to neudělal. Ale malou zbožňoval.“
Ukázala na holčičku, která se právě snažila vylovit kamínek z kapsy černých šatů. „To je Eliška. Má osm. Vaše… sestra.“
V tu chvíli se mi podlomila kolena.
Táta měl paralelní rodinu. Měl dům, o kterém jsme nevěděli, život, který jsme neznali. A po celou dobu to dokázal skrývat. Odjížděl za „zakázkami“, prý jezdí po republice opravovat stroje a shánět součástky. Jenže nejezdil sám. Jezdil za nimi. Každý druhý víkend. Každý svátek, který si „musel odpracovat“. Každý Silvestr, který „trávil na dílně“.
Když jsme pak s mámou seděli doma a snažili se dát dohromady mozaiku posledních let, začaly do sebe zapadat střípky. Podezření, která nikdo nahlas nepojmenoval. Výmluvy, které zněly až příliš uhlazeně. Dárky, které mizely. Výdaje, které si máma nikdy nedokázala vysvětlit.
Táta zanechal dopis. Ne omluvu. Spíš přiznání. Psalo se v něm, že ví, že zklamal, ale že nemohl jinak. Že miloval obě rodiny a nedokázal se rozhodnout. Že nechtěl nikomu ublížit, a tak lhal všem.
Dnes se s Evou občas vídáme. Nejsme přítelkyně, ale nejsme ani nepřátelé. Eliška je moje sestra, ať chci, nebo ne. A je to fajn dítě.
Táta mi chybí. Ale už ho nevidím jako dřív. Už to není jen ta skála. Je to skála s prasklinou. Ošlehaná, pošramocená. Reálná.
A i když si to nedokážu úplně odpustit – začínám chápat, že i ti, které milujeme nejvíc, mohou mít tajemství, o kterých se nám ani nesnilo.
