Článek
Máma vždycky jen mávla rukou a řekla, že odešel a už se nikdy nevrátil. Žádné vysvětlení, žádné detaily. Byla jsem tehdy malá, pět nebo šest let, a zůstala mi jen matná vzpomínka na vysokého muže, který mě jednou zvedl do náruče a voněl po dešti a tabáku. Pak nic. Ticho. Prázdné místo u stolu. A otázky, na které jsem nikdy nedostala odpověď.
Dlouho jsem se s tím snažila smířit. Představovala jsem si různé scénáře – že měl jinou rodinu, že utekl, že ho máma vyhnala, nebo že prostě nebyl připravený být otcem. Žádný z těch obrazů ale nikdy nedokázal zaplnit prázdnotu, kterou po sobě zanechal. A tak jsem o něm přestala přemýšlet. Až do jednoho chladného listopadového večera, kdy jsem pomáhala mámě vyklízet starou skříň.
Už několik dní si stěžovala, že potřebuje udělat pořádek. Stěhovala se do menšího bytu a prosila mě, abych jí pomohla protřídit věci, které už nepotřebuje. Byly tam staré šály, vánoční ozdoby, fotoalba… a pak i krabice, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
„To nech být,“ řekla máma rychle, když jsem na ni sáhla.
Ale něco ve mně mě nutilo ji otevřít. Nevěděla jsem proč – možná to byla zvědavost, možná neklid, který jsem cítila od chvíle, co jsem vešla do místnosti. Věděla jsem, že v té krabici je něco, co máma nechtěla, abych viděla. A právě proto jsem nemohla odolat.
Byla plná starých dopisů, účtenek, výstřižků z novin a jedné fotky – táta s mámou, mladí a šťastní. Seděli na dece u vody, drželi se za ruce a smáli se. Měla jsem slzy v očích. Tu fotku jsem nikdy předtím neviděla. A pak jsem našla obálku.
Byla zažloutlá, pomačkaná, bez známky. A moje jméno na přední straně.
Srdce mi začalo bušit. Podívala jsem se na mámu. Stála u dveří, ztuhlá, a jen tiše řekla: „Já nevěděla, že to tam je.“
Otevřela jsem ji.
Písmo bylo trochu kostrbaté, ale čitelné. A slova… slova mi zlomila srdce i ho vyléčila zároveň.
Milá Klárko,
Nevím, jestli ti tenhle dopis někdy budu moct dát. A nevím, jestli mě někdy pochopíš. Ale musím to napsat. Musím ti říct, proč jsem odešel.
Nebyl jsem dost silný. Ne na to, abych byl tím tátou, kterého sis zasloužila. Měl jsem strach. Zodpovědnost mě ochromila. A místo abych bojoval, utekl jsem. Zklamal jsem tebe i tvou mámu. A vím, že si to budu nést celý život.
Ale každý den od té doby jsem myslel na tebe. Představoval jsem si, jak rosteš, jak se učíš chodit, jak tě poprvé bolí zuby, jak tě poprvé někdo rozesmutní. A já tam nebyl.
Miluju tě, Klárko. Miluju tě tak, jak jen táta může milovat dceru, i když ji nevidí. A vím, že to není dost. Ale chtěl jsem, abys to věděla.
Táta
Mlčela jsem. Máma se tiše posadila vedle mě. „Nikdy mi ten dopis neukázal,“ řekla. „Myslela jsem, že odešel navždy. A možná… možná odešel, ale něco v něm zůstalo s námi.“
Té noci jsem spala se složeným dopisem pod polštářem. Neodpověděl mi na všechny otázky, ale něco uvnitř mě se pohnulo. Jakoby se po dvaceti letech jedna část mého příběhu konečně uzavřela.
