Článek
Chtěli jsme vypnout, odpočinout si – jen my dva, příroda a klid.
Vybrali jsme si horskou oblast na pomezí Česka a Polska. Starý dřevěný srub, který jsme si pronajali přes známého, stál na samotě, daleko od civilizace. První dny byly nádherné. Výlety do lesa, vaření na ohni, večery pod hvězdami… dokonalý klid. A pak přišla sobota.
Rozhodli jsme se vyrazit na túru. Měli jsme mapu, kompas a batohy se svačinou. Cíl byl jednoduchý – projít okruh, který měl podle mapy trvat čtyři hodiny. Jenže v jednom okamžiku jsme zabloudili. Lesní cesty byly špatně značené, a ať jsme se snažili jakkoli, najednou jsme vůbec nevěděli, kde jsme.
Po několika hodinách bloudění, kdy nám už docházela voda a nálada prudce klesala, jsme se rozhodli jít podle slunce. A pak jsme to uviděli – mezi stromy se začaly objevovat první domky. Staré, dřevěné, některé s oprýskanými fasádami, jiné v podivně dobrém stavu. Vesnice. Žádná cedule, žádný název. Ale kouř stoupající z komínů, zvuk zvonů v dálce a děti běhající po prašné cestě.
Přivítala nás starší žena s vlídným úsměvem. Mluvila zvláštní směsí češtiny a něčeho, co připomínalo archaickou polštinu. Pozvala nás dál, nabídla nám vodu, chléb a med. Řekla, že vesnice se jmenuje Zadní Lhota, ale když jsme se ptali, kde přesně jsme, jen se usmála a pokrčila rameny: „Tady jsme doma. To stačí.“
Zvláštní bylo, že nikdo neměl mobil, televizi, rádio. Děti si hrály s dřevěnými hračkami, muži sekali dřevo, ženy pletly košíky nebo vyráběly svíčky. Všude klid, pohoda. Jako by se tu zastavil čas. Nikdo nespěchal, nikdo nebyl nervózní. Připomínalo to spíš starý film než skutečnost.
Strávili jsme tam noc. Dostali jsme malou světničku, čisté peřiny a u okna rozkvetlé muškáty. Večer jsme seděli s několika místními u ohně, povídali si, smáli se. Ale když jsme se zeptali, proč o vesnici nikdy neslyšel náš známý – pronajímatel srubu – nebo proč není na mapě, tváře všech rázem ztichly. Jen starý muž, který do té doby mlčel, řekl: „Jsme tu, dokud nás někdo potřebuje. A když už ne… zmizíme.“
Ráno nás opět nasměrovali na cestu. Prý stačí jít dolů po potoku a pak vpravo přes louku. Za hodinu jsme byli zpátky u srubu.
Když jsme se o pár dní později vrátili domů, zkoušeli jsme vesnici dohledat. Zadní Lhota? Existuje několik takových názvů, ale žádná v oblasti, kde jsme byli. Ani na starých mapách, ani v archivech. Mluvili jsme se správcem srubu – řekl, že v té části lesa nikdy žádná vesnice nebyla.
Zbyly nám jen vzpomínky. A malý košík, který nám žena z vesnice dala na cestu. V něm byl lístek. Psalo se na něm:
„Ne všude musíš být, abys existoval.“
Od té doby jsme na mapy začali koukat jinak. A občas, když je kolem příliš hluku, zavřu oči a slyším zvonění z vesnice, kterou nikdo nezná.
