Článek
Nedokázala jsem říct proč – jako by mě něco táhlo jinam. Neplánovaně jsem vystoupila o dvě zastávky dřív a procházela parkem, když jsem zahlédla smuteční průvod. U kostela stáli lidé v černém, tiše si povídali a čekali na začátek obřadu.
Normálně bych šla dál, ale něco mě nutilo zůstat. Nevěděla jsem, kdo zemřel. Neznala jsem nikoho z přítomných. A přesto jsem vešla dovnitř a posadila se úplně dozadu. Všechno bylo tiché, jen varhany hrály tklivou melodii a ozvěna kroků kněze se nesla celou lodí. Rakev stála u oltáře, otevřená. Z dálky jsem nedohlédla na tvář zemřelého, ale něco mi v krku ztuhlo.
Pak začal obřad. Kněz mluvil o muži jménem Jiří. O jeho samotářském životě, o tom, že neměl rodinu ani blízké přátele. Zmínil, že jeho smrt byla náhlá – zemřel ve spánku, v malém bytě na kraji města. Prý dlouho nikomu nechyběl. Až sousedka upozornila na zápach z chodby.
Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Bylo mi ho líto. Tolik, že jsem zatlačila slzy, i když jsem ho neznala. Možná právě proto jsem tam byla – abych mu dala poslední sbohem, které nikdo jiný nevysloví.
A pak se to stalo.
Žena v první řadě se otočila. Podívala se dozadu – přímo na mě. A pak zašeptala: „Tereza?“
Zamrazilo mě. V tu chvíli se ke mně obrátil i muž vedle ní. Jeho oči se rozšířily překvapením. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli mám vstát a odejít, nebo zůstat sedět, jako by se nic nestalo. Moje jméno vyslovili naprosto jasně. A přesto jsem žádnou z těch tváří nepoznávala.
Po obřadu jsem chtěla odejít nenápadně, ale žena, která mě oslovila, mě zastavila u dveří. „Omlouvám se, že se ptám, ale… vy jste opravdu Tereza Novotná?“ Přikývla jsem, i když mi v hlavě vířilo tisíc otázek. „Vy jste… vy jste vypadala úplně jako jeho dcera. Teda… aspoň jak si ji pamatoval.“
Zamrkala jsem. Dcera?
„Říkal, že měl dceru. Ale že ji ztratil. Nikdy nám neřekl jméno. Jen občas, když pil, mluvil o malé holčičce, kterou opustil. Nikdy si to neodpustil.“
Nemohla jsem mluvit. Jen jsem se dívala na rakev, jako by v ní mohl být někdo, koho jsem celý život hledala – i když jsem netušila, že hledám.
Doma jsem se hned pustila do starých dokumentů. Věděla jsem, že mě vychovávala máma sama, ale nikdy mi neřekla nic o otci. Vždycky tvrdila, že odešel, že nás opustil dřív, než jsem si ho stihla zapamatovat.
Po několika dnech jsem našla starou obálku s jeho jménem. Jiří Dvořák. Byl to on. Můj otec.
Až v den jeho pohřbu jsem se o něm dozvěděla víc, než za celý svůj život. A nemůžu přestat přemýšlet o tom, co mě tam ten den přivedlo. Náhoda? Osud? Nebo něco víc?
Ale jedno vím jistě. Neměla jsem tam být. Ale zároveň jsem tam být musela.
