Článek
Byla to místnost, kam se nechodilo – páchla starým dřevem, škrábalo se tam o trámy a všechno bylo pokryté vrstvou prachu. Ale letos na jaře, když jsme se rozhodli uklidit celý dům po smrti babičky, jsme s mámou a sestrou vylezli i sem.
V rohu pod skloněným stropem jsme objevili zabalené plátno. Opatrně jsme ho sundaly a rozbalily. Byl to obraz ženy – zhruba čtyřicátnice, v zelených šatech, s klidným, trochu zasněným pohledem. Na první pohled šlo o kvalitní portrét, možná malovaný podle fotografie. Ale když jsme se zadívaly blíž, něco na něm působilo… osobně. Intimně.
„Kdo to je?“ zeptala se sestra nahlas. Mlčely jsme.
Žena na obraze nám nebyla povědomá. Rozhodně to nebyla babička. Ani prababička. A už vůbec nikdo, koho bychom znaly z rodinných alb. Přesto obraz působil, jako by do naší rodiny patřil.
Zeptaly jsme se mámy. Pak tety. Nikdo ji nepoznával. Až když jsme začaly čistit staré bedny a knihovny, narazily jsme na něco, co nám napovědělo víc.
Byla to stará obálka, zastrčená mezi listy fotoalba. Na ní stálo: „Pro mé děti – otevřít až po mé smrti.“ Písmo bylo roztřesené, ale čitelné. Patřilo našemu pradědečkovi. Ten zemřel už před mnoha lety. Obálku nikdy nikdo neviděl.
Uvnitř byl dopis. Krátký, ručně psaný, bez data.
„Pokud čtete tento dopis, už tu nejsem. Chci vám jen říct, že obraz ženy, který jste možná našli, je důležitý. Jmenovala se Elena. Potkal jsem ji v roce 1944, když jsem se skrýval na Slovensku. Zachránila mi život. Byla to židovská malířka a já tehdy utekl z transportu. Skryla mě ve svém domě, malovala mě, vyprávěla mi o světě, který už možná nikdy neuvidí. Nikdy jsme spolu nežili. Věděli jsme, že to není možné. Ale miloval jsem ji. Po válce jsem ji hledal – marně. Jednou mi přišel balíček. Byl v něm obraz a krátký vzkaz. ‚Ať si tě pamatují tak, jak jsem tě já viděla.‘ Dlouho jsem nevěděl, co s tím obrazem. Byl jako stín, co se držel v koutě mého života. Nakonec jsem ho schoval. Ale nikdy jsem na ni nezapomněl.“
Po přečtení dopisu jsme seděly v tichu. Bylo zvláštní vědět, že někdo v naší rodině měl tak silný příběh – a nikdy se o něj nepodělil. Ne proto, že by nechtěl, ale možná proto, že některé lásky patří jen do vzpomínek. A do malovaných portrétů, schovaných na půdě.
Od té doby obraz visí u mě doma. Dívá se tiše, stejně jako tehdy. A i když neznám její hlas ani příběh celý, mám pocit, že jí ho tímhle částečně vracím.
