Článek
Manželství fungovalo, děti byly šťastné, práce stabilní. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že během pár dní se mi celý svět sesype pod rukama, vysmála bych se mu.
Začalo to nenápadně. Můj muž byl poslední měsíce trochu jiný. Víc se staral o svůj vzhled, častěji chodil „s kamarády“ ven, telefon měl neustále u sebe a často mu přicházely zprávy, na které odpovídal s podezřelou opatrností. Ale znáte to – člověk si nechce přiznat pravdu, dokud mu nezasvítí přímo do očí.
Jednoho večera jsem si všimla, že se na něj dívám jinak. Najednou mi jeho výmluvy nepřipadaly tak přesvědčivé, najednou mi jeho úsměvy připadaly falešné. A tak jsem udělala něco, co bych si nikdy nemyslela, že udělám – podívala jsem se do jeho telefonu.
Zprávy tam samozřejmě byly. A ne ledajaké. Sladká slova, důvěrné vzkazy, plány na společné večery. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho téměř slyšela v uších. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když jsem sjela dolů ke jménu odesílatele, svět se se mnou zatočil.
Nebyla to žádná neznámá žena. Nebyla to náhodná kolegyně, cizí slečna, kterou bych mohla nenávidět v bezpečné vzdálenosti. Byla to moje nejlepší kamarádka. Žena, která znala každé tajemství mého života. Které jsem svěřovala všechny své radosti i trápení. Která znala mého muže téměř stejně dobře jako já. A která si ho přesto vzala.
V ten okamžik jsem se sesunula na gauč a chvíli jen seděla. Mozek mi nefungoval, myšlenky se tříštily jedna přes druhou. Jak dlouho to trvalo? Kolikrát se mnou seděla u kávy, poslouchala moje příběhy a přikyvovala, zatímco věděla, že večer bude s ním? Jak se mohla podívat do mých očí a neříct ani slovo?
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, co dál. Mám udělat scénu? Zavolat jí a vylít na ni svůj vztek? Nebo se ho nejdřív zeptat? V hlavě mi vířily všechny možné scénáře, ale ráno bylo jasné, že žádný z nich nebude dost dobrý. Protože žádná odpověď, žádná omluva, žádné vysvětlení by mi nevrátilo důvěru ani přátelství.
Když se vrátil domů, seděla jsem u stolu a čekala. Položila jsem před něj telefon s otevřenými zprávami. Neřekla jsem ani slovo. Jen se na něj podívala a čekala. V tu chvíli jsem viděla, jak se mu v očích mihla panika. A pak se to stalo. První výmluva, první pokus o zapírání, první zoufalé gesto, které mělo všechno zachránit. Ale já už nebyla ta naivní žena, co ještě včera věřila v dokonalé manželství.
Nevím, co bylo horší. Jestli fakt, že mě podváděl, nebo že to byla právě ona. Ale jedno vím jistě – tohle byla ta chvíle, kdy jsem pochopila, že některé věci už nikdy nebudou jako dřív. A že někdy vás nezradí jen láska, ale i přátelství, kterému jste věřili víc než čemukoliv jinému.
