Článek
Jednou mi kamarádka řekla, ať zkusím jen na chvíli zavřít oči, dýchat, být v tichu. Znělo to jednoduše. A bylo to nečekaně účinné.
Začala jsem meditovat každý večer. Deset minut klidu, ve kterém jsem postupně začala víc vnímat sebe samu. Ze začátku se mi hlavou jen honily běžné starosti. Ale postupně přicházely jiné obrazy. Nejasné, symbolické. Nikdy jsem tomu nepřikládala velký význam – brala jsem to jako hru podvědomí.
Ale to, co se stalo jednoho čtvrtečního večera, mi navždy změnilo pohled na realitu.
Seděla jsem v ložnici, v rohu hořela svíčka. Dýchala jsem pomalu, soustředila se na každý nádech a výdech. A pak přišla ta vize.
Viděla jsem samu sebe, jak stojím u silnice. Byla tma. V ruce jsem držela tašku s květinami. Před sebou jsem měla rozbité sklo, modrá blikající světla a kolem mě lidé, kteří se nehýbali – jen zírali. Ucítila jsem prudkou bolest v hrudi a zvláštní tlak na krku, jako by mě někdo volal jménem, ale já ho nemohla najít.
Trhla jsem sebou a otevřela oči. Byla jsem zpocená, srdce mi bušilo jako o závod. Seděla jsem ještě dlouho potmě, neschopná pochopit, co se právě stalo. Byla to jen představa? Noční můra v bdělém stavu? Nebo něco víc?
Celý týden jsem na to musela myslet. Když jsem šla v neděli večer koupit květiny pro mámu k narozeninám, vzpomněla jsem si na tu scénu. Přesně tu tašku jsem držela ve vizi. Vše vypadalo stejně. Silnice, lampa, chlad v rukou.
A pak to přišlo.
Na přechodu jsem zahlédla malou holčičku. Vytrhla se mámě a vběhla do silnice. Bez přemýšlení jsem tašku pustila, rozběhla se a popadla ji těsně před tím, než projelo auto. Sklo se roztříštilo o sloup pouliční lampy. Lidé kolem ztuhli. Blikající světla. A tlak na hrudi, když jsem tu holčičku držela v náručí. Brečela. Ale byla v pořádku.
A já? Jen jsem stála a nemohla se pohnout.
Všechno se stalo tak, jak jsem to viděla. Do posledního detailu. Jen s jedním rozdílem – tentokrát jsem tam byla proto, abych pomohla. A snad právě proto jsem tu vizi dostala.
Nevím, jestli tomu říkat osud, intuice, nebo nějaké vyšší vědomí. Ale od té chvíle už na meditaci nepohlížím stejně. Už to není jen nástroj klidu. Je to brána. Někam dál. Někam, kde možná část naší duše ví víc, než my sami.
