Článek
Zastavila jsem se u stolu, odkud jsem vstávala. Onen den jsem byla úplně vyčerpaná – konec měsíce v práci, skloubení home office a péče o kočku, která se mi rozhodla zdemolovat závěsy. Obvykle nejsem zrovna spontánní typ, ale v jeho slovách byla taková jiskra naděje, že jsem bez váhání napsala: „Jedu.“
Vyrazila jsem z Prahy po páté, kdy silnice nebyly už tak zahlcené. Vítr mi rozechvíval vlasy a já si představovala odpočinek u horské chaty nebo u jezera. Místo toho jsem sjela z dálnice do kraje, kde jsem nikdy nebyla. Po úzké klikaté asfaltce lemované buky a loukami s kvetoucími vlčími máky jsme po hodince dorazili k malému penzionu poblíž rybníka.
Budova stála samotářsky, obložená tmavým dřevem, s vystupujícími trámy a masivními kamennými základy. Na verandě hořely starožitné lucerny a vzduch voněl jehličím a vlhkou zeminou. Zaklepal na dveře a otevřel mi s úsměvem. „Vítej,“ řekl a sevřel mě v objetí, které vonělo lesem a deštěm z minulé noci.
Podal mi obálku a poprosil: „Otevři až na verandě.“ Usadila jsem se do měkkého proutěného křesla vedle malého stolku a rozložila papírky. Na každém bylo jediné slovo a jedno datum. Vzpomínky na okamžiky, které jsme spolu prožili:
- 10. 6. 2018 – první rande pod kaštany v parku U Říčku
- 15. 8. 2019 – noc pod stanem na Šumavě
- 22. 11. 2020 – večer, kdy jsi mi uvařila dýňový krém
- 5. 5. 2021 – déšť na Karlově mostě a ty, jak jsi mi zpívala do deštníku
Srdce mi poskočilo. Vzpomínky se vracely jako film. „Tohle jsi sbíral?“ zeptala jsem se. Pokynul hlavou a otevřel dřevěnou truhlu vedle křesla. Uvnitř byly fotky, vstupenky, lístky z kina, z kavárny, potvrzení z horské chaty, kam jsme před rokem ujížděli. Vše zmuchlané od našich kapes – stopy kávy, tlučené listy papíru.
„Chci, abychom se vrátili ke každému z těch okamžiků,“ usmál se. „Ale… je tady ještě něco.“ Pod truhlou byl malý pytlík. Vytáhl z něj tři klíčky, každý jiný. První byl mosazný, zdobený drobnou perlou, druhý železný, drsný, a třetí malý, stříbrný, téměř čirý. Podal mi největší.
„Tohle je klíč k našemu novému domovu,“ řekl tiše. „Kupoval jsem ho skrytě měsíce. Není to penzion.“ Ukázal na ceduli zarámovanou na stěně: „Dům čp. 34, Vesnička pod kopcem“. V domě z 19. století kdysi bydlela rodina truhláře, teď byl prázdný a chátral.
V tu chvíli mi došlo, že to není jen víkendový únik. Nešlo o romantiku – ale o první kapitolu společného života. Ten dům volal po opravě, po vdechnutí duše. Na stěnách se leskly lupíny omítky, v koutě ležely hromady starých trámů, coby památka na původní podlahy. V zahradě rostly plevele vysoko jako mé kolena.
Najednou se mi zatočila hlava. Stála jsem tam s klíčem v ruce a cítila záplavu emocí – vzrušení, obavy, důvěru a radost, že jsem se rozhodla „ano“. Vzpomněla jsem si na naše první rande, kdy jsme stoupali na městskou rozhlednu a smáli se, že jednoho dne budeme společně bydlet „někde vysoko“. Nebyl to vrchol rozhledny, ale teď to byl dům na kopci, kam si nás štěstí přivedlo.
Víkend jsme strávili v pracovních overalech a srdci plném odhodlání. Ráno jsme vyčistili okna od starého prachu, celý den jsme odstraňovali staré tapety, slepili praskliny v omítce. Na oběd jsme jedli sendviče, které jsme přinesli z města, a kafe jsme vařili na přenosném vařiči. Večer jsme si rozsvítili svíčky a seděli na staré lavici v obýváku. Vzpomínala jsem, jak dřív říkal, že „nikdy nechci zastavět život bydlením“, ale teď mi do dlaně vrazil pusu a řekl: „Tady nám život skutečně začne.“
Pod korunami stromů a světlem luceren jsme plánovali budoucnost. Mluvili jsme o barevných tónech na stěnách, o tom, kde bude náš stůl, jakou zahradní lavičku koupíme. Smáli jsme se, když jsme si představovali, že v té lopatě, kterou jsem včera zlomila, bylo ukryto nějaké magické semínko nového startu.
Když jsem se v neděli loučila, dala jsem mu pusu na tvář. „Děkuju,“ zašeptala jsem. „Děkuju, že jsi si mě vybral.“ Otevřel mi dveře, já se ohlédla na dům s jeho rozbitými okny a cítila, že patřím k němu. On mě objal a se slovy: „Tady to všechno začíná,“ zavřel dveře.
