Článek
Ztuhla jsem. Bylo mu teprve sedm, ale v tu chvíli působil mnohem starší. Moudřejší. A já věděla, že tenhle den jednou přijde. Jen jsem si na něj nikdy nepřipadala připravená.
„Máš mě,“ usmála jsem se a pohladila ho po vlasech, doufajíc, že to stačí. Ale on jen tiše řekl: „Ale oni říkají, že jsem jiný. Že nemám opravdového tátu.“ A pak: „Kdo byl můj táta?“
Otočila jsem se k dřezu, předstírala, že myju hrnek, abych skryla slzy. Nešlo o to, že bych mu nechtěla říct pravdu. Šlo o to, že jsem nevěděla, jak ji podat tak, aby ho nezničila.
Protože jeho otec… nebyl někdo, koho bych chtěla připomínat. A už vůbec ne idealizovat. Byla jsem mladá, hloupá. Zalíbil se mi šarmantní, o pár let starší muž, který mi sliboval hory doly. Byl jiný. Mluvil krásně, usmíval se, vyznával mi lásku… a pak zmizel. Když jsem mu oznámila, že čekám dítě, přestal odpovídat. Už tehdy jsem měla tušit, že láska nemá být jednostranná.
Někdy si říkám, jestli je lepší mít žádného otce než takového. Ale jak to vysvětlit dítěti? Jak říct, že ten, po kom touží, nikdy nebyl připraven ho milovat?
Můj syn má jiného „tátu“ než ostatní děti. Ne proto, že by žádného neměl, ale proto, že já jsem pro něj vybrala jiný život. Bez lží, bez prázdných slibů. Vybrala jsem život bez toho, aby ho zraňoval někdo, kdo by měl být jeho vzorem.
Když jsem si později sedla vedle něj na pohovku, vzala jsem ho za ruku. „Víš, tati nejsou jen ti, co tě zplodí. Ale ti, co s tebou jsou, co tě vedou, co tě milují. A já vím, že jednou potkáš člověka, který tě bude mít rád jako vlastního. Ale tvůj pravý táta… ten s námi není. A nikdy nebyl připraven být součástí našeho života.“
Díval se na mě dlouho, tiše. A pak jen přikývl. „Dobře. Ale můžu tě obejmout, mami?“ A objal mě tak pevně, jako by mi odpouštěl všechno, co jsem kdy nezvládla říct nahlas.
Od té doby už se neptal. Ale občas se zadívá z okna, možná přemýšlí. A já mu to jednou řeknu celé. Až bude větší. Až bude silnější. Až budu silnější já.
Protože některé pravdy se říkají těžko. Ale i tak si zaslouží být vysloveny.
