Článek
S Michalem jsme spolu byli přes dva roky. Znali jsme se delší dobu, ale až po rozchodu s jeho dlouholetou přítelkyní jsme se k sobě dostali blíž. Prý ho podvedla, zklamala, a on si se mnou konečně připadal zase klidný. Bez dramatu. Říkal, že mě má rád pro to, jaká jsem – vyrovnaná, rozumná, nenáročná. Bývalku zmiňoval jen zřídka, ale vždycky s jistým opovržením. „Už ji vůbec nevídám,“ říkával. „A ani nechci.“
Jenže občas se něco mihlo. V jeho výrazu, v tónu hlasu, v náhodné zmínce. Nikdy jsem si nemyslela, že bych žárlila – nejsem ten typ. Ale začalo se ve mně usazovat zvláštní podezření, že tahle kapitola v jeho životě možná ještě úplně zavřená není.
Pak přišla ta neděle. Pamatuju si ji do detailu. Šla jsem si jen sednout do malé kavárny v centru – chtěla jsem napsat pár e-mailů a dát si cappuccino. Byla plná, ale našla jsem volný stolek vzadu u okna. A právě tam jsem je uviděla.
Seděli naproti sobě. Smáli se. On měl ruku položenou na její. Ona si pohrávala s jeho prsty. Vypadali jako dva lidé, kteří spolu tráví spoustu času. Jako dva lidé, kteří si nejsou cizí. A v té chvíli se mi zatajil dech.
Byla jsem jak přimražená. Pozorovala jsem je několik minut, které se táhly jako hodiny. On si mě nevšiml. A já nevěděla, co udělat. Mám k nim jít? Mám mu napsat? Mám odejít?
Nakonec jsem vstala a beze slova odešla. Potřebovala jsem se nadechnout. Potřebovala jsem pochopit, co se právě stalo.
Večer jsem mu napsala zprávu: „Viděla jsem vás. V kavárně. Jak jsi říkal, že ji nevídáš?“
Odpověděl až druhý den ráno. Něco jako: „Není to tak, jak to vypadalo.“ Ta nejstarší výmluva na světě. Následovala lavina zpráv, telefonátů, výmluv, že se potkali náhodou, že si chtěli jen vyříkat minulost, že to bylo neplánované. Ale proč se drželi za ruce? Proč jí koukal do očí s tím pohledem, který už jsem u něj dávno neviděla?
Byl to ten moment, kdy jsem si uvědomila, že láska bez důvěry nefunguje. Že ať si člověk opakuje, co chce, tělo mluví jinou řečí. A ta jejich řeč byla jasná.
Rozešli jsme se o pár týdnů později. Nebyl to dramatický rozchod. Jen takové tiché „už nemůžu“. On to chápal. Možná dokonce cítil úlevu. A já? Já byla chvíli zlomená. Ale pak mi došlo, že je lepší znát pravdu, než žít ve lži.
Někdy potřebujeme vidět na vlastní oči, co jsme si dlouho nechtěli přiznat. I když to bolí.
