Článek
Můj manžel se chystal ven. „Jdu s klukama na pivo, neměj strach, nebudu dlouho,“ řekl mi, když si zapínal bundu. Jeho hlas byl klidný, přesvědčivý. Přistoupil ke mně, dal mi letmou pusu na tvář a s úsměvem dodal: „Dám si dvě, tři pivka a pak půjdu spát.“
Přikývla jsem. Nebyl důvod mu nevěřit. Občas si s kamarády zašel ven, a já byla ráda, že si užívá trochu zábavy. Věřila jsem mu. Proč bych neměla?
Když odešel, chvíli jsem jen tak seděla a poslouchala ticho. Ale něco bylo jinak. Možná ten způsob, jak se choval před odchodem. Možná to, jak si pečlivě vybíral oblečení, i když jindy se do hospody sotva česal. Možná jen instinkt.
Nechtěla jsem si to přiznat, ale v hlavě mi začal hlodat červík pochybností. Bylo to jen pivo s kamarády?
Asi po hodině jsem se začala cítit divně. Nejprve jsem to sváděla na únavu, ale vnitřní neklid mě donutil vstát. Rozhodla jsem se, že se projdu. Nadýchám se čerstvého vzduchu, uklidním myšlenky.
Obula jsem si boty a vyšla ven. Déšť už ustal, ulice se leskly pod pouličními lampami. A ani nevím proč, ale nohy mě nesly směrem k hospodě, kam můj muž často chodil. Nebyla to kontrola. Nechtěla jsem ho přistihnout při lži. Jen tak… ze zvědavosti.
A pak jsem ho uviděla.
Ne, neseděl uvnitř s kamarády. Stál venku, u rohu budovy, a tiskl se k nějaké ženě. Smáli se, nakláněli se k sobě, jejich těla se skoro dotýkala. A pak ji políbil.
Svět se zastavil.
Srdce mi bušilo jako splašené. Celé tělo mi ztuhlo. Tohle ne. To přece nemůže být pravda.
Ale bylo.
Můj muž. Muž, kterému jsem věřila. Muž, který mi před hodinou dal pusu na tvář, než odešel „na pivo s kamarády“. A teď tady stál, s jinou ženou, a líbal ji, jako by to byla ta jediná na světě.
Zalapala jsem po dechu. Cítila jsem, jak mi buší krev v uších, jak se mi svírá žaludek. Co mám dělat? Mám tam k němu jít? Udělat scénu? Nebo prostě jen odejít a dělat, že jsem nic neviděla?
Automaticky jsem sáhla po telefonu a vyfotila je. Nevím proč. Možná abych si později nemohla namluvit, že se mi to jen zdálo.
Pak jsem se otočila a odešla. Nevšiml si mě. Byl natolik pohlcen svou milenkou, že netušil, že jeho žena právě odhalila jeho tajemství.
Cesta domů byla rozmazaná. Jakoby moje nohy šly samy, zatímco moje mysl byla tisíce kilometrů daleko. Jak dlouho to trvá? Kdo je ta žena? A hlavně – co budu dělat dál?
Když jsem dorazila domů, posadila jsem se na gauč a zírala do prázdna. Moje ruce se třásly, srdce mi bušilo. Mám mu to říct hned? Nebo počkat, až se vrátí a podívat se mu do očí?
Asi o hodinu později se ozval zvuk klíčů v zámku.
Otevřel dveře, shodil bundu a usmál se. „Tak jsem zpátky, lásko,“ pronesl tím svým klidným hlasem, jako by se nic nestalo.
Najednou se mi udělalo špatně.
Jak může takhle lhát? Jak může stát přede mnou, s tím stejným úsměvem, jako by se před chvílí nelíbal s jinou ženou?
Vzala jsem telefon, otevřela fotku a podala mu ho.
„Takže… říkal jsi, že jdeš na pivo s kamarády?“ řekla jsem klidně.
Viděla jsem, jak mu ztuhl obličej. Oči těkaly z mého obličeje na obrazovku telefonu. Nastalo to hrobové ticho, které vždycky znamená, že člověk horečně přemýšlí nad výmluvou.
A pak přišla ta klasická věta: „To… to není tak, jak to vypadá.“
Musela jsem se hořce pousmát. Samozřejmě. To říká každý, koho přistihnou při lži.
Následovala hádka. Slova, která už nešlo vzít zpátky. Snažil se mi namluvit, že je to jen „stará známá“, že to nic neznamenalo. Že je to omyl. Ale já už měla jasno.
Dnes, když se na to dívám zpětně, vím jedno – někdy nám osud dá znamení přesně v ten pravý moment. Kdybych ten večer nezískala ten zvláštní pocit a nešla ven, možná bych ještě dlouho žila v iluzi. Možná bych si dál myslela, že mám milujícího manžela, který si občas odskočí na pivo.
Ale teď už vím pravdu. A i když bolela, radši budu žít s bolestnou pravdou než s krásnou lží.
