Článek
Já jsem jen chtěla dojet bez zpoždění, dát si kávu a přežít další den. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mi ten ranní spoj obrátí celý svět naruby.
Seděla jsem v zadní části autobusu, přitisknutá ke studenému oknu. Přede mnou dvě mladé dívky, asi středoškolačky, se bavily polohlasem. Nevěnovala jsem jim pozornost – dokud neřekla ta s blond vlasy:
„A pak jí řekl: Počkej na mě u mostu. Bude to naposledy.“
Okamžitě jsem ztuhla. Ta věta. Slyšela jsem ji už dřív. Ale ne ve filmu, ne v knize. Ve snu. Přesně tuhle větu mi někdo řekl v jednom podivném snu, který se mi zdál asi před dvěma týdny. Byl to zvláštní, melancholický sen. Stála jsem na mostě, foukal vítr a neznámý muž mi položil ruku na rameno. Věděla jsem, že ho znám, i když jsem mu neviděla do tváře. A pak řekl právě to: Počkej na mě u mostu. Bude to naposledy.
Zasáhlo mě to tak silně, že jsem se tehdy probudila s bušícím srdcem. Ten sen mi zůstal v hlavě celé dny. Nedával smysl, ale byl výjimečně živý. A teď ho někdo popisoval v reálném světě. Slovo od slova.
Zadržela jsem dech a začala je nenápadně poslouchat. Druhá dívka se zasmála. „To je šílený. A co udělala?“ Blondýnka odpověděla: „Nevím, pak jsem se probudila. Ale měl ten hlas… jako kdybych ho znala celý život.“
Srdce mi tlouklo jako o závod. Nešlo o náhodu. Nemohlo jít o náhodu. Ta dívka měla ten samý sen. Přesně ten. Ne podobný. Identický.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se k nim neotočit a nezeptat se. Ale co bych řekla? Že jsem měla stejný sen? Že to není možné? Bála jsem se, že mě budou mít za blázna.
Celý den jsem nad tím přemýšlela. Kdo byl ten muž? Proč jsme obě slyšely stejná slova? Je možné, že sny mohou být víc než jen výplody naší mysli? Sdílené? Společné? Nějaký vzkaz?
Následující noc jsem se na most vrátila. Ve snu. Tentokrát ale byl prázdný. Nikdo tam nebyl. Jen vítr a zvuk kroků, které se nikdy nepřiblížily. A pak – ticho.
Ráno jsem si uvědomila, že nechci ten okamžik zahodit. Že musím zjistit víc. Další den jsem nasedla do stejného autobusu ve stejný čas. Seděla jsem na tom samém místě a čekala. Ale dívky už nepřišly.
Nikdy jsem je už neviděla.
Ale pokaždé, když procházím kolem mostu u řeky – i když je to úplně jiný než ten ve snu – vždycky zpomalím. Dívám se na vodu, čekám na známý hlas.
A ptám se sama sebe: Byla to náhoda? Nebo něco víc?
