Článek
Neznámé číslo. „Omlouvám se, nechtěla jsem vám ublížit. Netušila jsem, že…“ Zbytek zprávy se mi na displeji nezobrazil.
Zamrazilo mě. Komu jsem co udělala? O co jde? Otevřela jsem zprávu a přečetla si ji celou. „Netušila jsem, že máte rodinu. Byla to chyba. Mrzí mě to.“ Srdce mi začalo divoce bušit. O jaké rodině to mluví? Kdo je tahle žena? A hlavně – co má společného s mým mužem?
Rychle jsem si otevřela její profil. Jméno mi nic neříkalo, ale její tvář mi byla povědomá. Kde jsem ji jen viděla? Začala jsem horečně přemýšlet, zatímco mé prsty automaticky ťukaly odpověď: „Kdo jste? O čem to mluvíte?“ Čekání na odpověď bylo nekonečné. Minuty se vlekly a já si přehrávala všechny možné scénáře.
A pak to přišlo. „Měla jsem vztah s vaším mužem. Nevěděla jsem, že je ženatý. Když jsem to zjistila, okamžitě jsem to ukončila. Je mi to líto.“
Svět se mi zatočil před očima. Nevěřila jsem, že to čtu. Můj muž? Ten, kterého jsem si brala s přesvědčením, že je ten nejlepší člověk na světě? Ten, který mi každý den říkal, jak mě miluje? Ten, který se vždycky vracel domů včas, objal mě a ptal se, jaký jsem měla den?
Nohy mi vypověděly službu a já se sesunula na gauč. V hlavě mi duněla jediná otázka: Je to pravda? Nebo je to jen nějaký špatný vtip? Ale jak by si někdo mohl vymýšlet něco takového? Vztek, bolest, zmatek – všechno se ve mně mísilo, až mi bylo na zvracení.
A pak přišla další zpráva. „Jestli chcete důkaz, můžu vám poslat naši konverzaci. Chápu, že mi nemusíte věřit, ale myslela jsem, že byste měla vědět pravdu.“
Ruce se mi třásly, když jsem odepisovala. „Pošlete mi to.“
O pár vteřin později mi přišlo několik screenshotů. A tam to bylo. Jeho jméno, jeho způsob psaní, jeho slova. Flirtování. Plány na tajná setkání. Sliby. Každá zpráva byla jako rána pěstí do žaludku. Oči se mi zalily slzami. Nešlo o jednu náhodnou chybu. Bylo to promyšlené. Dlouhodobé. A přede mnou dokonale utajené.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen seděla, zírající na obrazovku. Pak jsem si uvědomila, že musím něco udělat. Nešlo jen o mě. Šlo o můj život, o mé sebevědomí, o to, jestli budu schopná znovu někomu věřit.
A tak jsem se nadechla, setřela slzy a začala jednat.
Co jsem udělala? To je jiný příběh. Ale jedno vím jistě – tahle zpráva změnila všechno. A i když mi způsobila bolest, nakonec jsem za ni byla vděčná. Protože někdy je lepší znát pravdu, než žít ve lži.
