Článek
Teta Marie byla zvláštní žena. Samorost, milovala knihy, ticho a umění, kterému většina lidí nerozuměla. Když jsem jako dítě přišla k ní domů, působilo to tam spíš jako malé muzeum než byt. Všechno mělo své místo, svou historii, svůj zápach let.
Jednou z věcí, kterou jsem si měla odvézt já, byl obraz, který visel léta nad jejím psacím stolem. Upřímně – nikdy se mi nelíbil. Ani nikomu z rodiny. Temný, trochu zneklidňující, zachycoval jakousi abstraktní postavu uprostřed stínu, s nečitelným výrazem a zvláštními, skoro až rušivými tahy. Babička mu vždycky říkala „ten děsivej obličej“ a maminka si s úlevou oddychla, když obraz nepřipadl jí.
Odvezla jsem ho domů jen z úcty. Teta ho milovala, to jsem věděla. Říkala, že jí připomíná člověka, kterého nikdy nemohla mít. Nikdy jsem nevěděla, co tím myslí – a asi jsem to ani nechtěla vědět. Obraz jsem položila do kouta ložnice a zakryla starým prostěradlem. Nějak jsem se k němu necítila.
Jenže jednoho dne, asi dva týdny po tetině pohřbu, mi přišla zvláštní zpráva. E-mail, odeslaný z Francie. Psalo mi jméno, které mi nic neříkalo – muž se představil jako Henri Vallois, sběratel moderního a poválečného umění. Prý se doslechl, že vlastním určitý obraz a že by měl zájem jej odkoupit.
Nechápala jsem. Nikde jsem obraz neprezentovala. Jak se o něm dozvěděl? A proč by měl mít někdo zájem o „ten děsivej obličej“?
Začala jsem pátrat. Vyfotila jsem obraz, poslala mu snímek a během hodiny mi přišla odpověď: „Ano, je to on. Prosím, kontaktujte mě co nejdříve. Mám zájem nabídnout částku, která by vás mohla překvapit.“
A překvapila mě opravdu. Mluvilo se o částce, která převyšovala půl milionu korun.
Byla jsem v šoku. Rychle jsem hledala jméno malíře, kterým se ukázal být jistý Luděk Bayer – jméno, které mi nic neříkalo. Ale podle několika článků v zahraničních sběratelských blozích šlo o českého umělce, který žil po válce několik let v Paříži, byl oblíbený mezi některými surrealisty, ale nikdy se veřejně neprosadil. Až v posledních letech začalo jeho dílo znovu objevovat světlo světa.
A teta? Ta o tom věděla. Mezi jejími knihami jsem našla starý katalog s Bayerovými obrazy, s ručně vepsanými poznámkami. Teta sledovala jeho cestu celá léta. Obraz koupila na jednom z jeho posledních pražských vystoupení, když už byl nemocný a zapomenutý.
Nevím, co bylo mezi nimi – ale ten obraz pro ni měl osobní význam. A teď, když už tu nebyla, se ukázalo, že jeho hodnota nebyla jen sentimentální.
Obraz jsem nakonec neprodala. Nešlo to. Po tom všem mi připadal jako něco, co bych jí vzala. Ale nechala jsem ho zrestaurovat a nechala odborně zhodnotit. A dnes visí u mě v obýváku – už ne jako podivná připomínka něčeho temného, ale jako tichý důkaz toho, že některé věci začneme chápat, až když je skoro pozdě.
A že i něco, co se nám zdá bezcenné nebo nehezké, může mít příběh, který změní všechno.
