Článek
Cesta byla dlouhá, počasí horké a oni se shodli, že si dají pauzu na jednom z odpočívek nedaleko hranic. Čekali obyčejné místo. Pár laviček, toalety, možná automat na kávu. To, co ale uviděli, jim vyrazilo dech.
„Když jsme sjeli z dálnice, všimla jsem si, že na odpočívadle stojí jen dvě auta. Tak jsem si říkala, že to bude klidné místo, ideální na to si protáhnout nohy,“ vzpomíná Petra. Jenže už z dálky zahlédla pohyb, který se jí nezdál. Mezi dvěma stromy byla natažená šňůra a na ní viselo oblečení. Trička, ručníky, dokonce spodní prádlo. Na první pohled to působilo, jako by tam někdo kempoval. Jenže kemp to rozhodně nebyl.
Milan šel nejdřív zkontrolovat toalety, zatímco Petra zůstala u auta. A v tu chvíli uviděla něco, co ji přimrazilo k zemi. Na lavičce vedle malého přístřešku seděla starší žena, možná kolem sedmdesáti, a vedle ní malé dítě. Holčička měla sotva šest let. V ruce držela kus chleba, který si pomalu ukusovala. Žena jí přitom vyprávěla něco potichu, ale slova nebylo slyšet. Na zemi kolem nich byly rozložené igelitky, v jedné pár potravin, v druhé deka. Bylo jasné, že to není rodinný piknik, ale spíš provizorní domov.
„Nevěděla jsem, jestli mám jít za nimi, nebo se držet dál. Bylo mi to hrozně líto, ale zároveň jsem cítila takový zvláštní stud, že jsem na ně koukala,“ popisuje Petra. Když se vrátil Milan, ukázala jsem mu je. Než jsme se stihli poradit, co udělat, všimli si, že k lavičce přijíždí další auto. Stará dodávka bez značek na předním nárazníku. Vystoupili dva muži, postavili se k ženě a začali jí něco říkat. Bylo to rychlé a rozhodné. Žena jen přikývla a začala balit věci.
Manželé si uvědomili, že jsou svědky něčeho, co rozhodně není běžná scéna na německém odpočívadle. „Bylo to jako z filmu. Všechno se odehrálo během pár minut. Ta paní naložila holčičku i igelitky do dodávky a odjeli,“ vypráví Milan. Než zmizeli z dohledu, všimli si, že v autě už sedí další dvě děti. Nikdo neplakal, nikdo nekřičel, ale atmosféra byla napjatá. Manželé zůstali stát a nevěděli, co si myslet.
„Hlavou mi běželo všechno možné. Jestli to byli bezdomovci, jestli jim třeba někdo pomáhal, nebo jestli to nebylo ještě něco horšího,“ říká Petra. V Německu sice není neobvyklé vidět na odpočívadlech lidi, kteří si tam dávají pauzu na delší dobu, ale celé to působilo jinak. Spíš jako přesun z místa na místo bez jasného cíle. A ten pohled na dítě, které jí suchý chleba, se jí vryl do paměti.
Po chvíli k nim přišel muž, který stál u svého auta opodál a vše sledoval také. Mluvil lámanou angličtinou a řekl, že podobnou scénu viděl už několikrát. Podle něj se na některých odpočívadlech setkávají lidé, kteří tam přespávají načerno, protože nemají jinou možnost. Někdy jde o rodiny na cestě, jindy o lidi, kteří uvízli mezi zeměmi. „Prý se to děje hlavně v létě, kdy je teplo a dá se spát venku. Ale že tam bývají i případy, kdy jde o pašování lidí nebo děti na cestě někam dál,“ vypráví Milan, kterému z toho naskočila husí kůže.
Oba cítili, že tam nemají co dělat, a zároveň měli zvláštní strach. „Byl to ten nepříjemný pocit, kdy víte, že vidíte něco, co není úplně v pořádku, ale nevíte, co s tím. A možná ani nechcete vědět víc,“ přiznává Petra. Cesta domů pak proběhla tiše, oba se ponořili do svých myšlenek. Ačkoliv už byli zpátky v Česku, ta scéna jim pořád ležela v hlavě.
Večer si Petra sedla k počítači a zkusila vyhledat informace. Našla několik diskuzí, kde lidé popisovali podobné zážitky. Někteří psali, že se na německých odpočívadlech občas objeví skupiny lidí, kteří tam stráví noc, vyperou si oblečení a ráno zmizí. Jiní varovali před kapsáři a podvodníky. A pak tam byly i příspěvky, které zněly děsivě. Zmínky o nelegálním převážení dětí a o tom, že policie má tyto lokality pod dohledem. Nikde ale nebylo nic konkrétního.
„Já bych chtěla věřit, že to byla jen rodina, která se snažila dostat z místa A do místa B. Že na tom není nic špatného. Ale něco ve mně říká, že to bylo složitější,“ říká Petra. Milan mezitím poznamená, že se už na žádném odpočívadle nechce zdržovat déle, než je nezbytně nutné. „Možná jsem paranoidní, ale ten pohled na tu holčičku, jak sedí tiše na lavičce a kouká do země… nevím, proč, ale připomnělo mi to filmy o únosech. A nechci si představovat, jestli to byla pravda.“
Od té chvíle se i obyčejná zastávka na odpočívadle pro ně změnila. Už to není jen krátká pauza, ale místo, kde se může odehrávat něco, co běžný řidič nevidí. Místo, které má i svou temnou stránku. A i když si manželé říkají, že pravdu se nikdy nedozví, ten obraz jim zůstane v hlavě možná navždy.
